Společnost česko - kubánského přátelství Karviná

Pokrytci ve službách státního terorismu

V posledních dnech jsme opět svědky výrazného masírování mozkoven lidských jedinců ze stran masmédií, která za svůj groš musejí vyhovět svým chlebodárcům a neustále se snaží najít pro Kubu tu jedinou správnou cestu, kterou by se prý měla vydat.

Prezident Fidel Castro odešel ze státních funkcí a tak všechny nenasytné a po moci a majetku toužící světové hyeny najednou ucítily a zavětřily na dálku kořist, zvoucí se Kuba. Těmto lidským grázlíkům nikdy nešlo a také nikdy nepůjde o nějaká prachem zavátá hesla o demokracii, jež se možná ještě potulují někde v archivech OSN. To, jakou váhu má tato organizace na světovém dění, nám současnost již mnohokrát ukázala. Pro světového imperialistického četníka je to bezvýznamná organizace, jejímiž usneseními se stejně nemíní řídit a ostatní satelité USA se začínají chovat úplně stejně. Vojenské napadení bývalé Jugoslávie, současné uznání Kosova těmito pokrytci ve službách kapitálu, pozdější válka a současná genocida, která je prováděna v Iráku, jsou jenom malou ukázkou toho, jak je tato organizace neschopná cokoliv ve světě řešit. Nedivme se tedy, že všechny imperialistické síly se spojují, aby porazily kubánskou revoluci, jež jim je trnem v oku, neboť i přes 45 roků dlouhotrvající blokádu této země ji nedokázali srazit na kolena, ba naopak tato síla revolučních myšlenek se nyní přenáší do jiných zemí Latinskoamerického kontinentu a sémě, které kubánská revoluce zasela se zdárně na půdě tohoto kontinentu uchytilo.

Pokud se podíváme do minulosti, zjistíme, že kolonizace zemí, které trpěly krutovládou pod španělským a portugalským jhem skončila v Latinskoamerických zemích v rozmezí let 1810-1825. Výjimkou byly Kuba, Portoriko a Filipíny, které byly španělskými koloniemi až do konce 19. století. Španělé ztrátou kubánského území ztratili z jejich hlediska jednu z nejpotřebnějších a nejdůležitějších kolonií v zámoří. Z toho je zřejmé jakou důležitost této kolonii přikládali. Američané v roce 1898 podpořili Kubánce v boji za samostatnost, ale samozřejmě, že za to požadovali úlitby, které vskutku nebyly malé. Do kubánské ústavy již v roce 1902 prosadili právo na okupaci státního území s naprostým ovládnutím ekonomiky a přírodních zdrojů. Je jasné, že Kuba pro ně byla dárek, který jim přímo zázračně spadnul z nebe. Dosazení diktátoři, kteří absolutně nedbali na potřeby lidu, latifundisté s neomezenými pravomocemi, kteří tvrdě tyli z práce prostého lidu, který žil v bídě, bez zdravotní péče a v negramotnosti. Takovou společnost převzal Fidel Castro, který mohl a také nabídl lidu své země jinou možnost žití a tuto infiltroval do praxe.

Dnes je Kuba jedna z mála zemí Latinské Ameriky, která vyřešila negramotnost, dokonce počet osob s vyšším vzděláním překročil 50% hranici populace. Nebývale velké procento osob s vysokoškolským vzděláním je jasným důkazem, jak revoluce pracuje s lidmi. Kubánští lékaři léčí v chudých a rozvojových zemích světa lid, který by jinak stěží mohl dosáhnout na nějakou formu zdravotní péče a to bez nároku na odměnu. Školství překonává svou úrovní mnohé z kapitalistických zemí. Mnohem důležitější je ovšem fakt, že toto školství je určeno všem, kteří mají chuť se vzdělávat a ne jenom těm, kteří na to mají plné a nadité peněženky svých rodičů. Kubánští učitelé předávají své znalosti v zemích, ve kterých se to jenom hemží obrovskými počty negramotného občanstva. Toto je skutečná tvář internacionalismu, jež nemá ve světě obdoby. Bezplatná lékařská péče a školství jsou skutečně výkladní skříní kubánské společnosti. Navíc je toto vše skutečným sociálním příkladem pro jiné země kontinentu, které bojují s chudobou a negramotností.

Lidé žijící ve slumech, děti prodávající se na ulicích a věčná bída, to je dosti častá realita v některých zemích tohoto kontinentu. Můžeme si velmi dobře představit, co by asi mohli Američané Kubáncům nabídnout, pokud by přistoupili na jejich způsob vnímání současného světového stavu. Moc by se navrátila do rukou latifundistů a dalšího význačného panstva, na které by ti prostí občané museli pouze pracovat a mnohá práva, která jim nyní náleží, by definitivně ztratili. Možná, že by jim bylo dovoleno dělat prostituty a prostitutky v bordelech a hernách bohaté klientele z domácích končin a ze severu. Takto si představují změnu ti, kterým je současný stav na Kubě trnem v oku a nemohou se smířit se situací, která je odsoudila do pouhé role statistů. Podíváme-li se na současný stav naší společnosti, musí nám být jasné, jak by to z pohledu světových nohsledů globalizace na Kubě mělo vypadat.

Blokáda trvající od začátku revoluce a kterou současná administrativa státního departamentu USA neustále zostřuje je ve své podstatě neomluvitelný akt, který trvale poškozuje práva národa na své sebeurčení. Američané se snaží všemi možnými způsoby zničit kubánskou revoluci a socialismus, který na ostrově panuje. Používají k tomu všechny prostředky, které mají k použití. I dobře vyškolené a zaplacené kubánské disidenty, kteří od začátku vítězství revoluce za tiché podpory určitých světových sil provádějí podvratné akce proti Kubě. Teroristický čin, kterým bylo odpáleno kubánské letadlo na Barbadosu a jejichž pachatelé jsou známi a přitom se volně procházejí po svobodě, vytrvale organizované atentáty na bývalého prezidenta Fidela Castra, věznění pěti kubánských mužů ve zpřísněných podmínkách amerických věznic, kteří se pouze snažili rozkrýt teroristickou síť kubánského exilu na Miami, jenž se podílí na teroristických akcích vůči svobodné Kubě, jsou jasnou ukázkou, kam zašla takzvaná svoboda v podání některých světových elit, které řídí dění na této planetě. Obrovské miliardové ztráty, které způsobila blokáda, na které se podílejí pod ochranou světového četníka i jeho satelité, jsou výsměchem tomu, čemu se říká demokracie. Pro připomenutí alespoň několik málo faktů, které se týkají blokády, kterou provádí supervelmoc vůči malé karibské zemi, jež si pouze zvolila jiný způsob žití.

Blokáda nejdříve začíná omezením exportu paliv na Kubu, později zákazem amerického exportu na Kubu, výjimkou jsou některé potraviny a léky, později je uvaleno kompletní embargo na obchod mezi Kubou a USA. Je zakázáno dovážet do USA i zboží vyrobené z produktů kubánského původu kdekoliv ve světě. Torricelliho zákon - schválen v roce 1992 - striktně přerušil obchod s potravinami a léky realizovaný mezi Kubou a americkými společnostmi působícími v zahraničí. Zavedl se přísný zákaz námořní plavby mezi USA a Kubou. Lodě cizích národností, které vplují do kubánských přístavů, nesmějí v následujících 180 dnech vplout do amerických přístavů pod hrozbou zařazení na černý seznam. Helms-Burtonům zákon z roku 1996 ukládá státnímu tajemníkovi, aby znemožnil vstup do USA pracovníkům a členům společností, které porušili blokádu proti Kubě. Kuba například nemůže exportovat své suroviny do USA - nikl, kobalt, cement a jiné. Výjimečně může dovážet některé potraviny. Kuba musí realizovat své nákupy v hotovosti, nemá možnost získat finanční úvěry a to ani od soukromých institucí, úhrady americkým firmám musí provádět přes banky třetích zemí. Kuba nemůže pro své obchodní operace používat svoji námořní flotilu. Dopravu musí realizovat loděmi americkými nebo loděmi ze třetích zemí, které musí získat licenci. USA brání svým občanům vycestovat na Kubu, sankce mohou být jak peněžní pokuty, tak dokonce i odnětí svobody. Jsou kladeny překážky pro návštěvu příbuzných a zasílání darů. Blokáda byla také uvalena na oblast kultury a sportu, kubánským umělcům nejsou často udělována vstupní víza do USA. Bushova administrativa blokádu neustále vyostřuje a i za pomoci evropských satelitů se snaží zlomit tímto socialistický systém na Kubě. Udělejme si tudíž představu, kdo se skrývá za maskou světové demokracie a prohlédněme si podrobně jejich tváře. Pokud se nám z tohoto pokrytectví neudělá špatně, potom je s nám něco v nepořádku.

30. června 2008, Pavel LATTNER – převzato z Haló novin

V posledních dnech jsme opět svědky výrazného masírování mozkoven lidských jedinců ze stran masmédií, která za svůj groš musejí vyhovět svým chlebodárcům a neustále se snaží najít pro Kubu tu jedinou správnou cestu, kterou by se prý měla vydat.

Prezident Fidel Castro odešel ze státních funkcí a tak všechny nenasytné a po moci a majetku toužící světové hyeny najednou ucítily a zavětřily na dálku kořist, zvoucí se Kuba. Těmto lidským grázlíkům nikdy nešlo a také nikdy nepůjde o nějaká prachem zavátá hesla o demokracii, jež se možná ještě potulují někde v archivech OSN. To, jakou váhu má tato organizace na světovém dění, nám současnost již mnohokrát ukázala. Pro světového imperialistického četníka je to bezvýznamná organizace, jejímiž usneseními se stejně nemíní řídit a ostatní satelité USA se začínají chovat úplně stejně. Vojenské napadení bývalé Jugoslávie, současné uznání Kosova těmito pokrytci ve službách kapitálu, pozdější válka a současná genocida, která je prováděna v Iráku, jsou jenom malou ukázkou toho, jak je tato organizace neschopná cokoliv ve světě řešit. Nedivme se tedy, že všechny imperialistické síly se spojují, aby porazily kubánskou revoluci, jež jim je trnem v oku, neboť i přes 45 roků dlouhotrvající blokádu této země ji nedokázali srazit na kolena, ba naopak tato síla revolučních myšlenek se nyní přenáší do jiných zemí Latinskoamerického kontinentu a sémě, které kubánská revoluce zasela se zdárně na půdě tohoto kontinentu uchytilo.

Pokud se podíváme do minulosti, zjistíme, že kolonizace zemí, které trpěly krutovládou pod španělským a portugalským jhem skončila v Latinskoamerických zemích v rozmezí let 1810-1825. Výjimkou byly Kuba, Portoriko a Filipíny, které byly španělskými koloniemi až do konce 19. století. Španělé ztrátou kubánského území ztratili z jejich hlediska jednu z nejpotřebnějších a nejdůležitějších kolonií v zámoří. Z toho je zřejmé jakou důležitost této kolonii přikládali. Američané v roce 1898 podpořili Kubánce v boji za samostatnost, ale samozřejmě, že za to požadovali úlitby, které vskutku nebyly malé. Do kubánské ústavy již v roce 1902 prosadili právo na okupaci státního území s naprostým ovládnutím ekonomiky a přírodních zdrojů. Je jasné, že Kuba pro ně byla dárek, který jim přímo zázračně spadnul z nebe. Dosazení diktátoři, kteří absolutně nedbali na potřeby lidu, latifundisté s neomezenými pravomocemi, kteří tvrdě tyli z práce prostého lidu, který žil v bídě, bez zdravotní péče a v negramotnosti. Takovou společnost převzal Fidel Castro, který mohl a také nabídl lidu své země jinou možnost žití a tuto infiltroval do praxe.

Dnes je Kuba jedna z mála zemí Latinské Ameriky, která vyřešila negramotnost, dokonce počet osob s vyšším vzděláním překročil 50% hranici populace. Nebývale velké procento osob s vysokoškolským vzděláním je jasným důkazem, jak revoluce pracuje s lidmi. Kubánští lékaři léčí v chudých a rozvojových zemích světa lid, který by jinak stěží mohl dosáhnout na nějakou formu zdravotní péče a to bez nároku na odměnu. Školství překonává svou úrovní mnohé z kapitalistických zemí. Mnohem důležitější je ovšem fakt, že toto školství je určeno všem, kteří mají chuť se vzdělávat a ne jenom těm, kteří na to mají plné a nadité peněženky svých rodičů. Kubánští učitelé předávají své znalosti v zemích, ve kterých se to jenom hemží obrovskými počty negramotného občanstva. Toto je skutečná tvář internacionalismu, jež nemá ve světě obdoby. Bezplatná lékařská péče a školství jsou skutečně výkladní skříní kubánské společnosti. Navíc je toto vše skutečným sociálním příkladem pro jiné země kontinentu, které bojují s chudobou a negramotností.

Lidé žijící ve slumech, děti prodávající se na ulicích a věčná bída, to je dosti častá realita v některých zemích tohoto kontinentu. Můžeme si velmi dobře představit, co by asi mohli Američané Kubáncům nabídnout, pokud by přistoupili na jejich způsob vnímání současného světového stavu. Moc by se navrátila do rukou latifundistů a dalšího význačného panstva, na které by ti prostí občané museli pouze pracovat a mnohá práva, která jim nyní náleží, by definitivně ztratili. Možná, že by jim bylo dovoleno dělat prostituty a prostitutky v bordelech a hernách bohaté klientele z domácích končin a ze severu. Takto si představují změnu ti, kterým je současný stav na Kubě trnem v oku a nemohou se smířit se situací, která je odsoudila do pouhé role statistů. Podíváme-li se na současný stav naší společnosti, musí nám být jasné, jak by to z pohledu světových nohsledů globalizace na Kubě mělo vypadat.

Blokáda trvající od začátku revoluce a kterou současná administrativa státního departamentu USA neustále zostřuje je ve své podstatě neomluvitelný akt, který trvale poškozuje práva národa na své sebeurčení. Američané se snaží všemi možnými způsoby zničit kubánskou revoluci a socialismus, který na ostrově panuje. Používají k tomu všechny prostředky, které mají k použití. I dobře vyškolené a zaplacené kubánské disidenty, kteří od začátku vítězství revoluce za tiché podpory určitých světových sil provádějí podvratné akce proti Kubě. Teroristický čin, kterým bylo odpáleno kubánské letadlo na Barbadosu a jejichž pachatelé jsou známi a přitom se volně procházejí po svobodě, vytrvale organizované atentáty na bývalého prezidenta Fidela Castra, věznění pěti kubánských mužů ve zpřísněných podmínkách amerických věznic, kteří se pouze snažili rozkrýt teroristickou síť kubánského exilu na Miami, jenž se podílí na teroristických akcích vůči svobodné Kubě, jsou jasnou ukázkou, kam zašla takzvaná svoboda v podání některých světových elit, které řídí dění na této planetě. Obrovské miliardové ztráty, které způsobila blokáda, na které se podílejí pod ochranou světového četníka i jeho satelité, jsou výsměchem tomu, čemu se říká demokracie. Pro připomenutí alespoň několik málo faktů, které se týkají blokády, kterou provádí supervelmoc vůči malé karibské zemi, jež si pouze zvolila jiný způsob žití.

Blokáda nejdříve začíná omezením exportu paliv na Kubu, později zákazem amerického exportu na Kubu, výjimkou jsou některé potraviny a léky, později je uvaleno kompletní embargo na obchod mezi Kubou a USA. Je zakázáno dovážet do USA i zboží vyrobené z produktů kubánského původu kdekoliv ve světě. Torricelliho zákon - schválen v roce 1992 - striktně přerušil obchod s potravinami a léky realizovaný mezi Kubou a americkými společnostmi působícími v zahraničí. Zavedl se přísný zákaz námořní plavby mezi USA a Kubou. Lodě cizích národností, které vplují do kubánských přístavů, nesmějí v následujících 180 dnech vplout do amerických přístavů pod hrozbou zařazení na černý seznam. Helms-Burtonům zákon z roku 1996 ukládá státnímu tajemníkovi, aby znemožnil vstup do USA pracovníkům a členům společností, které porušili blokádu proti Kubě. Kuba například nemůže exportovat své suroviny do USA - nikl, kobalt, cement a jiné. Výjimečně může dovážet některé potraviny. Kuba musí realizovat své nákupy v hotovosti, nemá možnost získat finanční úvěry a to ani od soukromých institucí, úhrady americkým firmám musí provádět přes banky třetích zemí. Kuba nemůže pro své obchodní operace používat svoji námořní flotilu. Dopravu musí realizovat loděmi americkými nebo loděmi ze třetích zemí, které musí získat licenci. USA brání svým občanům vycestovat na Kubu, sankce mohou být jak peněžní pokuty, tak dokonce i odnětí svobody. Jsou kladeny překážky pro návštěvu příbuzných a zasílání darů. Blokáda byla také uvalena na oblast kultury a sportu, kubánským umělcům nejsou často udělována vstupní víza do USA. Bushova administrativa blokádu neustále vyostřuje a i za pomoci evropských satelitů se snaží zlomit tímto socialistický systém na Kubě. Udělejme si tudíž představu, kdo se skrývá za maskou světové demokracie a prohlédněme si podrobně jejich tváře. Pokud se nám z tohoto pokrytectví neudělá špatně, potom je s nám něco v nepořádku.

30. června 2008, Pavel LATTNER – převzato z Haló novin