1. ledna 2020 jsme oslavili 61. výročí vítězství první socialistické revoluce na západní polokouli. 61 let po této historické události Kubánci i přátelé Kuby ve světě poznávají velikost oné události, jež připoutala oči národů světa k tomu malému karibskému ostrovu, jenž začal spřádat svůj heroický epos spravedlnosti a důstojnosti pro svůj lid.
Kubánci mé generace dostali lednový revoluční triumf jako nejlepší dárek od „Tří králů“, jak je popsal oceněný kubánský spisovatel Senel Paz, když připomenul slavnosti, v nichž všechny kubánské děti té doby, ponořeny do našich dětských snů, psaly 6. ledna dlouhé dopisy Třem králům, v nichž je žádaly o nejrůznější hračky. Tyto dopisy byly vhozeny do našich bot a my jsme šli brzy spát a nezapomněli jsme rozházet seno pro obtěžkané a hladové velbloudy, kteří přenášeli kouzlo napříč zemí.
Když jsme následujícího dne vstali, ti nejšťastnější z nás zjistili, že z dlouhého seznamu, jenž jsme vypracovali, našli jen jediný z oněch kouzelných dárečků. Jiní - ti nejchudší - nedostali žádný, i když se chovali slušně.
Byla to jedna z prvních lekcí o nerovnosti, jež předrevoluční kapitalistická společnost dala těm z nás, kteří začali žít: prostí nemohou mít kouzla ani sny.
V roce 1981 Fidel Castro řekl: „Myslím, že kdybychom byli zlikvidovali Batistu v roce 1953, imperialismus by nás byl rozdrtil, protože v létech 1953 - 1959 došlo k velmi významné změně v rozložení sil ve světě. A Sovětský stát byl v té době relativně slabý. A musíte vidět, že nám Sovětský stát rozhodujícím způsobem pomáhal, čehož by nebyl býval v roce 1953 schopen . . .“
Později dodal: „Postupovali jsme pomalu. Všechny ty agrese revoluční proces urychlovaly. Jaké byly příčiny? Ne, byla by to bývala chyba. Nepředstírám, že původcem socialismu na Kubě je agrese. To není pravda. Na Kubě jsme začali budovat socialismus tak systematicky jak jen bylo možné, během přijatelného období, s co nejmenším množstvím traumat a problémů; ale imperialistická agrese revoluční proces urychlila.“
Hegemonická, agresivní a netolerantní politika Spojených států pomohla v lidech ukovat antiimperialistické uvědomění, jež (předtím) neexistovalo. Pomohla celý proces urychlit a tříbit; navzdory imperialistům to bylo ukování revolučního uvědomění a vlastenectví. Triumf z ledna 1959 zahájil konec nekoloniální nadvlády Spojených států nad Kubou. Došlo k mnoha imperiálním střetům, ale muži a ženy v čele revoluce, těsně spjatí s lidem, byli odhodlaní jim odolat.
8. ledna Fidel řekl: „Nenechme se oklamat vírou, že v budoucnu bude vše snadné; bude to asi mnohem těžší. Imperialismus nebyl připravený dovolit společenskou revoluci na Kubě. Imperiální kontrola byla tak rozsáhlá, že jakékoli opatření ve prospěch lidu by se křížilo s jejími zájmy i se zájmy kreolské oligarchie. S podpisem Zákona o zemědělské reformě 17. května 1959 začaly Spojené státy okamžitě považovat kubánský problém za věc národní bezpečnosti a svržení revoluční moci za životně důležitý prvek své zahraniční politiky.“
Tato agresivní politika se nezměnila. Po krátkém uvolňování během posledních dvou roků prezidentství Baracka Obamy byly obnoveny diplomatické vztahy, přerušené 3. ledna 1961. Navíc bylo podepsáno dvaadvacet vzájemně prospěšných smluv a vzrostl počet návštěvníků ze Spojených států, až na víc než 600 000 ročně, po zmírnění požadavků k návštěvě Kuby (známých jako „výměna mezi lidmi“).
S příchodem Donalda Trumpa v roce 2016 se tato politika ohromně změnila. Byl obnoven agresivní jazyk studené války, poklesla možnost amerických občanů cestovat na Kubu a byl uzavřen konzulát na velvyslanectví USA v Havaně. Kubánci byli nuceni kvůli získání víza do Spojených států cestovat do třetích zemí a aktivací Článku 3 Helms-Burtonova zákona byla utužena blokáda, což umožnilo vznášet žaloby u amerických soudů proti Kubě a proti zahraničním společnostem na Kubě za „pašování“ amerického majetku znárodněného v období revoluce.
Trumpova vláda podnítila 187 opatření proti Kubě, včetně pokusu přerušit dodávky ropy do země a vyhrožovat lodním společnostem dopravujícím ropu a pokutovat je. Výsledkem je, že Kuba musí fungovat s polovinou potřebného množství paliva, s následným dopadem na každodenní život i hospodářský rozvoj země.