Zamyšlení,

Fidel Castro Ruz

 Nejautentičtějším představitelem systému teroru, který byl ve světě prosazen díky technologické, ekonomické a politické převaze nejsilnější mocnosti, jakou naše planeta poznala, je bezpochyby George W. Bush. A tak spoluprožíváme tragédii samotného amerického lidu a jeho etických hodnot. Jen z Bílého domu mohly přijít pokyny pro rozhodnutí vydané minulý pátek soudkyní Federálního soudu v El Pasu, Texasu, Kathleen Cardoneovou, které na kauci osvobozuje Luise Posadu Carrilese.

 Prezident sám po celou dobu přehlížel zločinecký a teroristický charakter obviněného. Ten byl ochraňován a obviněn byl z pouhého porušení imigračních pravidel. Odpověď je brutální. Vláda Spojených států a její nejreprezentativnější instituce předem rozhodly o osvobození monstra.

 Jeho historie je dobře známá a sahá velmi hluboko do minulosti. Ti, kdo ho vycvičili a přikázali mu zničit za letu kubánské civilní letadlo se 73 atlety, studenty a dalšími kubánskými i zahraničními cestujícími a obětavou posádkou na palubě, ti, kdo v době jeho uvěznění ve Venezuele tomuto teroristovi koupili svobodu, aby se mohl stát dodavatelem a prakticky řídit špinavou válku proti lidu Nikaragui, jež způsobila tisíce ztrát na životech a přivedla tuto zemi na desetiletí k rozvratu, ti, kdo mu dali pravomoci k ilegálnímu obchodu s drogami a zbraněmi jako výsměch zákonům Kongresu, ti, kteří byli spolu s ním strůjci strašlivé „Operace kondor“ a internacionalizace teroru, ti, kdo způsobili mučení, smrt a mnohdy fyzické zmizení statisíců Latinoameričanů, nemohli jednat jinak.

 Bushovo rozhodnutí se sice dalo očekávat, avšak není proto pro náš lid méně ponižující, neboť právě Kuba na základě odhalení v „Por Esto!“, tiskovém orgánu mexického státu Quintana Roo doplněných později z vlastních zdrojů, věděla naprosto přesně, že Posada Carriles cestoval ze Střední Ameriky přes Cancún na ostrov Isla Mujeres a odtud, po inspekci provedené na lodi mexickými federálními orgány, zamířil na palubě lodi Santrina spolu s dalšími teroristy přímo do Miami.

 Po upozornění a veřejné výzvě vládě oné země, která měla přesné údaje o této záležitosti od 11. dubna 2005, trvalo déle než měsíc, než teroristu zatkla, a rok a dva měsíce, než přiznala, že Luis Posada Carriles překročil hranice nelegálně, na pobřeží Floridy, na palubě Santriny – údajně školního plavidla registrovaného ve Spojených státech.

 O jeho nesčetných obětech, o jeho bombách v turistických zařízeních v minulých letech, o desítkách jeho plánů na mou fyzickou likvidaci financovaných vládou Spojených států se neříká ani jediné slovo.

 Bushovi nestačilo, jak pošpinil jméno Kuby zřízením strašlivého tábora na protiprávně okupovaném území v Guantanamu, kde se mučí obdobně jako v Abu Ghraibu, jehož odhalení vyvolalo ve světě zděšení. Krutý postup jeho předchůdců mu nebyl dost. Nestačilo mu 100 miliard dolarů, které přinutil vynaložit chudou a zaostalou zemi, jako je Kuba. Obvinit Posadu Carrilese bylo jako obvinit sebe sama. Po téměř půl století se proti našemu malému ostrovu ležícímu 90 mil od jejich břehů, který si přál být nezávislý, hodilo cokoli. Na Floridě bylo zřízeno největší špionážní a diverzní středisko, jaké kdy na planetě existovalo.

 Nestačila žoldácká invaze na Girónu, která stála náš lid 176 mrtvých a přes 300 zraněných v době, kdy těch několik málo lékařů-specialistů, které nám nechali, nemělo zkušenosti s válečnými zraněními.

 Již předtím explodovala u mola havanského přístavu francouzská loď La Coubre převážející na Kubu zbraně a granáty belgické výroby, jejíž dva dobře synchronizované výbuchy usmrtily více než stovku dělníků a mnoho dalších uprostřed záchranných prací zranily.

 Nestačila Karibská krize z roku 1962, jež přivedla svět na pokraj totální termonukleární války v době, kdy již existovaly 50krát silnější pumy, než ty, které vybuchly nad Hirošimou a Nagasaki.

 Nestačilo zanesení virů, bakterií a plísní na naše plantáže, stáda a dokonce, ač to zní neuvěřitelně, i na lidské bytosti. Některé z těchto patogenů vyšly z amerických laboratoří a na Kubu byly převezeny dobře známými teroristy ve službách vlády Spojených států.

 K tomu všemu připočtěme obrovskou nespravedlnost, jakou je věznění pěti hrdinných vlastenců, kteří byli za to, že předávali informace o teroristických aktivitách, odsouzeni ve zmanipulovaném procesu k trestům až dvojnásobného doživotí a všichni, každý v jiné věznici, stoicky snáší kruté týrání.

 Kubánský lid se nejednou bez váhání postavil nebezpečí smrti. Prokázal, že používá-li inteligence, vhodné taktiky a strategie a zvláště semkne-li se ještě jednotněji kolem svého politického a společenského předvoje, nebude ve světě síla schopná ho porazit.

 Myslím, že příští 1. máj by byl ideálním dnem, kdy by náš lid mohl s minimálními náklady na palivo a dopravu vyjádřit své city pracujícím a chudým tohoto světa.

Fidel Castro Ruz, 10.dubna 2007

Tragedie ohrožující náš lidský druh,

Je prostým zamyšlením Fidela Cstra nad dnešní situaci ve světě.

Nemohu se vyjadřovat jako ekonom ani jako vědec. Hovořím prostě jako politik, který si přeje proniknout nějakým způsobem do argumentů ekonomů a vědců. Snažím se také intuitivně pochopit motivaci každého z nich, kdo se k těmto otázkám vyslovují. Před pouhými 22 lety jsme v Havaně jednali z mnohými politickými, odbornými, rolnickými, studentskými představiteli, kteří byli do země pozváni, aby zde tyto sektory zastupovali. Podle všeobecného mínění byly v této chvíli nejdůležitějším problémem obrovská zahraniční zadluženost zemí Latinské Ameriky, nakumulovaná do roku 1985. Tento dluh dosáhl 350 miliard dolarů. Tehdejší dolary měly mnohem větší kupní sílu než ty dnešní.

Kopie výsledků těchto jednání jsme rozeslali všem vládám vládám ve světě, přirozeně několika výjimkami, kde by vyzněly urážlivě. V té době zaplavily trh petrodolary a velké nadnárodní bankovní společnosti prakticky po zemích žádaly, aby přijaly vysoké půjčky. Je zbytečné říkat, že činitelé zodpovědní za ekonomiku tyto závazky přijali, aniž je z někým konzultovali. Byla to shoda okolností doba nerepresivnějších a nejkrvavějších vlád, jaké kdy kontinent zažil, dosazených imperialismem. Nemalé částky byly vynaložený na zbraně, luxus, a spotřební zboží. Zadluženost poté rostla až do 800 miliard dolarů, zatímco se rodila dnešní katastrofální nebezpečí pro populaci, která se za necelé dvě a půl desítky let zdvojnásobila, a s ní i počet lidí odsouzených žít v extrémní bídě. Největší rozdíly mezi nejlépe postavenými vrstvami a těmi s nejnižšími příjmy jsou dnes v Latinské Americe.

Dávno před tím, o čem se debatuje dnes, se boje třetího světa soustřeďovaly na problémy stejně palčivé, jako je nerovná výměna. Rok za rokem se ukazovalo, jak se ceny exportních artiklů průmyslově rozvinutých zemí vyrobených zpravidla z naších surovin jednostranně zvyšují, zatímco náš základní export zůstává beze změny. Káva a kakao – abych uvedl dva příklady- stály cca 2 tisíce dolarů za tunu. Šálek kávy, čokoládová zmrzlina se ve městech jako New York daly koupit za cenu několika centů. Dnes stojí několik dolarů. Snad třiceti, čtyřiceti násobek tehdejší ceny. Na nákup Traktoru, Kamionu, lékařského přístroje je dnes zapotřebí několikanásobný objem produktů, které byly na jejich dovoz třeba tehdy. Podobný osud stihl jutu, sisal a další vlákna produkovaná ve třetím světě, která byla nahrazována vlákny umělými. Vyčiněné kůže, kaučuk a přírodní vlákna jež se používala v různých tkaninách, byly postupně nahrazeny syntetickými materiály vyráběnými technicky vyspělým petrochemickým průmyslem. Ceny cukru byly v důsledku vysokých dotací průmyslově rozvinutých zemí stlačeny až k zemi.

Bývalé kolonie a neokolonie, jímž byla po druhé světové válce slibována skvěla budoucnost, se dosud neprobudily z iluzí z Breton Woods. Systém byl od A do Z koncipován pro účely vykořisťování a rabování.

V začátcích procesu uvědomování ještě nepůsobily další krajně nepříznivé faktory , jako je nepředstavitelné plýtvání energií, do něhož upadly průmyslově rozvinuté země. Ty platily za ropu necelé dva dolary za barel. Zdroje paliv, s výjimkou Spojených států, které jich měly hojnost, byly především v zemích třetího světa, zejména na Středním východě, dále v Mexiku, Venezuele a později i v Africe. Avšak ne všechny země označované milosrdnou lží za „ rozvojové “ byly petrolejářské. 82 jich patří mezi nejchudší a ropu musí zpravidla dovážet. Pokud se tedy potraviny budou přepracovávat na biopalivo, či agropalivo, jak to raději nazývají rolnická a domorodá hnutí v našem regionu, čeká je strašlivá situace.

Před 30 lety neměla většina obyvatel planety ani tušení o globálním oteplování visícím jako hrozivý Damoklův meč nad životem lidského rodu. Ještě dnes vládne v těchto otázkách velká nevědomost a zmatek. Pokud nasloucháme mluvčím nadnárodních společností a jejich propagačnímu aparátu, žijeme v nejlepším z možných světů : ekonomika řízená trhem, více nadnárodního kapitálu, více vyspělé technologie a také trvalý růst produktivity, HDP, životní úrovně a všemožné sny o světě pro lidský druh. Stát by neměl do ničeho zasahovat, neměl by ani existovat, pouze jako nástroj finančního velkokapitálu, Dovětek - komentář : / ovšem vyzbrojeného po zuby, aby uchránil tyto své hodnoty /.  

Realita je však tristní. Jedna z nejprůmyslovějších zemí světa, Německo přichází o sny v důsledku faktu, že 10 % obyvatel je nezaměstnaných. Nejtěžší a nejméně atraktivní práce vykonávají přistěhovalci, kteří v zoufalství ze své rostoucí chudoby pronikají do průmyslově vyspělé Evropy všemi možnými skulinami. Nikdo, zdá se, nepočítá obyvatele planety, jejíž populace narůstá právě v nerozvinutých zemích.

 
Komentář : Jaká je dnes situace nejen u nás, ale v mnohých postsocialistických zemích, kde je kvalifikovány potenciál, ale mzdy neodpovídají těmto skutečnostem. Institut minimální mzdy a zákony, které v praxi umožňují práci na černo jsou toho příkladem. Dnes máme v naší zem okolo 350 000 míst, které zaujali ti, o nichž je výše řeč. To již nehovořím o tom, že mnoho zaměstnavatelů si vypomáhá tím, že posílá své zaměstnance na nucenou nemocenskou, což vláda, která za takovéto praktiky ve skutečností odpovídá staví proti zaměstnancům viz zákony a úpravy, které nyní projednává.

 
Přes 700 zástupců společenských organizací se v těchto dnech sešlo v Havaně, aby jednali o různých otázkách, jichž se dotýká i toto zamyšlení. Mnozí z nich vyložili svůj pohled a zanechali v nás nesmazatelné dojmy. Je zde hojnost materiálu k zamyšlení vedle nových událostí, jenž se odehrávají každý den.

 
Právě nyní, v důsledku propuštění zrůdy teroru, dva mladíci, kteří plnili svou povinnost v aktivní vojenské službě, v touze dosáhnout požitky ve Spojených státech přepadli autobus, prorazili s nim vstupní vrata letištního terminálu pro vnitrostátní lety, dostali se až do civilního letadla, pronikli do něj s rukojmími a požadovali, aby letělo na americké území. V předchozích dnech zavraždili vojáka stráže, aby mohli ukrást dvě automatické pušky, a přímo v letadle připravili v letadle čtyřmi výstřely o život statečného důstojníka, který se neozbrojen a zajat v autobuse jako jeden z rukojmí pokusil únosu letadla zabránit. Beztrestnost a materiální výhody, jimž jsou již téměř půl století odměňovány všechny násilné akce proti Kubě, takoví činy podporují. Celé měsíce se nic podobného nestalo. Stačilo neslýchané osvobození známého teroristy a naše domovy znovu navštívila smrt. Pachatelé dosud nebyli souzeni, neboť během akce byli oba zraněni, jeden postřelil druhého, když se potýkali s hrdinným důstojníkem ozbrojených sil. Mnoho lidí v zahraničí nyní čeká, jak budou reagovat soudy a Státní rada s lidem hluboce rozhořčenými těmito událostmi. Při řešení takovýchto problémů je zapotřebí velké dávky nezaujatosti a chladnokrevnosti.

 
Komentář : je celkem známo, co se u nás odehrávalo v minulosti a kdo na tomto nesl hlavní podíl. Je také známo, jak takovéto činy byly souzené ve Spojených státech samotných, přitom teroristé, kteří vraždili ve jménu zvrácených idejí, či pod hlavičkou CIA se v USA dočkali třeba i nové identity, či nebyli za svou činnost vůbec trestaní.  

 
Apokalyptický šéf impéria prohlásil před více než pěti roky, že síly Spojených států musí být připraveny k preventivnímu a překvapivému útoku na 60 nebo více zemí světa. O nic méně, než na třetinu mezinárodního světového společenství. Zdá se, že mu postačí smrt, mučení a vyšetřování milionu lidí, které má umožnit ovládnutí přírodních zdrojů a plodů potu jiných národů.

 
Nezapomenutelné mezinárodní setkání , které právě proběhlo v Havaně mezitím prohloubilo mé osobní přesvědčení : každá scestná myšlenka musí být podrobena zdrcující kritice bez jakýchkoliv ohledů.

 
Fidel Cstro Ruz

7. května 2007 

Lži a klam podle Buse

Zamyšlení, Fidel Castro

 
Nerad vypadám jako lstivý člověk toužící po štvanici na protivníka. Sám sobě jsem slíbil, že posečkám a uvidím, jak se budou vyvíjet rozpory mezi Busem a jeho evropskými spojenci kolem životně důležitého tématu klimatických změn. Nicméně, Georgie W. Bush překročil všechny meze výrokem, o němž informovala minulý pátek APOD. Prezident Spojených států uvedl, že pojede do Vatikánu „ s otevřenou myslí a s velkou ochotou naslouchat papeži “ a ujistil, že „ sdílí stejné hodnoty – úctu k životu, lidské důstojnosti a svobodě “.

 
„ Historie prokázala, že demokracie nevyhlašují války, a proto je nejlepší cestou k posílení míru šířením svobody “, dodal „ Bude to první návštěva amerického státníka u Benedikta XVI. Jeho předcházející cesta do Itálie v dubnu 2005 byla na pohřeb papeže Jana Pavla II.“, uvádí agentura.

 V jednom svém zamyšlení jsem řekl, že bych nebyl ano první ani poslední, koho Bush přikázal – nebo svým agentům dovolil , aby ho připravili o život. Nyní, když jsem se seznámil s jeho neslýchaným prohlášením, myslím, že pokud by Bush někdy četl nějakou knihu o historii, musel by si být vědom, že právě v Římě se zrodilo impérium, které zásobovalo politický slovník po dobu téměř dvou tisíciletí, a že se tam časem, po Konstantinově Milánském ediktu uznávajícím křesťanské náboženství , počátkem 4. století našeho letopočtu zradil také Vatikánský stát.

Historikové vyprávějí, že císař Nero, který přikázal zapálit metropoli impéria, zvolal uprostřed této tragédie a uspokojením „ Jaký umělec ve mně umírá!.“

 
Kdyby historikové měli pravdu!  Kdyby Bush byl básník !  Kdyby planeta měla jen tolik obyvatel, kolik v tehdejší době!  Kdyby neexistovaly jaderné, chemické, biologické a jiné zbraně masového ničení, kdo by si dělal hlavu s požárem tohoto, co by dnes byla jen velká vesnice, byť by se jednalo smutnou událost, včetně básníkovy smrti ?

Je zřejmé, že Řím dosud není zařazen mezi oněch 60 nejtemnějších koutů světa, na které musí být ozbrojené sily Spojených států připraveny vést preventivní a překvapivý úder, jak prohlásil  Bush ve West Pointu 1. června 2002.

 Bush chce nyní papeže Benedikta XVI. obalamutit. Válka v Iráku neexistuje, nestojí ani cent, ani kapku krve, v hanebném  směnném obchodu s lidskými životy za ropu a plyn, který byl onomu národu třetího světa vnucen zbraněmi, nezemřely statisíce nevinných lidí. Neexistují ani rizika další války proti Iránu včetně možných taktických jaderných úderů, kopírující stejný nehorázný scénář. Všechny nás nutí, abychom věřili, že Rusko se necítí ohroženo možností, která by vedla k dalšímu a stále nebezpečnějšímu horečnému zbrojení.

Sledujeme –li  směr jeho hrubých lží, mohli bychom se zeptat : Proč Bush propustil na svobodu známého teroristu Posadu Carrilase , který se ke svým činům hlásí, a to v den 45. výročí porážky imperialismu na Hurónu ? A ještě hůř, mrzí ho snad alespoň nepatrně nespravedlivé věznění pětice kubánských hrdinů, kteří podávali své vlasti informace o teroristických plánech , z nichž  někteří byli odsouzeni až k dvojnásobnému doživotnímu trestu ? Je vyloučené myslet si, že by Bush nevěděl, kdo financoval nesčetné plány na zavraždění Astra !.

Bushe bylo možné vidět, jak dělá podivné nepříčetné grimasy, když hovoří na oficiálních shromážděních k senátorům a reprezentantům Spojených států a vychloubá se přitom, jak byli jeho nepřátelé na jeho osobní příkaz odstranění. Zřídil oficiální mučírny v Abu Ghraibu a na námořní základně v Guantanamu, jeho agenti pracující nelegálními metodami unášeli lidí z mnoha zemí, kam pronikla letadla CIA tajnými lety s povolením  příslušných úřadů, nebo bez něj. Informace měly být získány pomocí nastudovaných metod fyzického mučení.

Jak ho mohlo napadnout, že papež Benedikt XVI. s ním sdílí stejné hodnoty – úctu k řivotu, lidské důstojnosti a svobodě ?

Co říká slovník ?

Obalamutit : oklamat, uvést v omyl s využitím bezelstnosti klamaného.

Slíbil jsem krátké zamyšlení a své slovo plním.

Fidel Castro Ruz, 7. června 2007,      

Bush, zdraví a vzdělání

Kubánský prezident Fidel Castro uveřejnil 14. července své další zamyšlení.

Přinášíme jej v plném znění:

Nebudu psát o zdraví a vzdělání Bushe, nýbrž jeho sousedů. Nebylo to improvizované setkání. Agentura AP uvádí, že své vystoupení zahájil španělsky slovy: V této zemi máme velká srdce , jimiž se obracel k asi 250 zástupcům soukromých a náboženských skupin, nadací a nevládních organizací, z toho asi 100 ze Spojených států, kteří přicestovali na náklady jeho vlády do Washingtonu.

Setkání nazvané Konference Bílého domu o Americe je součástí představ, s nimiž Bush zahajoval začátkem března svou cestu po pěti latinskoamerických zemích a které by jeho vláda v krátké zbývající době svého funkčního období chtěla v regionu realizovat. Bush konferenci uspořádal, aby zde pohovořil k různým otázkám, zejména o vzdělání a zdraví. 'Považujeme za důležité mít zdravé a vzdělané sousedy', řekl v improvizovaném vystoupení během besedy se šesticí účastníků z Guatemaly, Spojených států, Brazílie, Haiti a Mexika, kteří spolu s ním seděli u jakéhosi diskusního stolu, dodává agentura.

Zdůrazňoval neuvěřitelné věci, jako svízelnou práci, kterou uskutečňujeme v sousedních zemích . Hovořili zde Bush, tajemník pro finance, náměstek státního tajemníka pro záležitosti západní polokoule a náměstkyně státního tajemníka pro veřejné záležitosti. Vedle nich předsedali pracovním skupinám, jež tvořily hlavní složku setkání, další členové kabinetu. Všichni mleli až do úmoru. Zmínili se, že Bush zřídil v Panamě centrum, které připravilo přes 100 lékařů ze šesti středoamerických států. S velkým důrazem hovořili o Comfortu, jedné z největších plovoucích nemocnic na světě, která právě přistála v přístavu v Panamě poté, co navštívila Guatemalu.

Této akci, jež se konala mimo Washington, v hotelovém zařízení ve městě Arlington, Virgínie, věnoval Bush 55 minut svého času, píše agentura. Státní tajemnice Condoleezza (Riceová - pozn. red.) nelenila a připojila se ke sboru, aby pohovořila o Kubě. Když naše Státní rada v souladu s ústavními normami nedávno vypsala volby, prohlásila (Riceová) podle jiné agenturní zprávy, že Spojené státy očekávají, že o své budoucnosti rozhodnou sami Kubánci , ale dodala: Washington nebude tolerovat přechod od jednoho diktátorovi k druhému. Ve svém úvodním projevu Bush, dobře si vědom své moci a své osobní role, vyslovil myšlenky vskutku neslýchané u hlavy celoplanetárního globálního impéria, jak to detailně zachytila španělská tisková agentura EFE: Prezident Spojených států George W. Bush dnes vyzval vlády Latinské Ameriky k upřímnosti, transparentnosti a otevřenosti. (...) Prezident zdůraznil, že právě otevřené a transparentní společnosti jsou cestou k nadějné budoucnosti. A dále: Doufáme, že vlády budou poctivé a transparentní. Odmítáme představu, že je v pořádku, když v nějaké vládě existuje korupce... Pomoci sousedovi, který to potřebuje, je pro nás přínosem. Obnovuje to naši duši a pozvedá našeho kolektivního ducha. Myslím, že komu je hodně dáváno, od toho je hodně vyžadováno. A nám jako zemi bylo dáno mnohé, proto myslím, že máme povinnost lidem pomáhat, zdůraznil. Bush si je vědom, že lže a že jeho vychloubání lze těžko spolknout, ale to mu nevadí. Spoléhá se, že když to zopakuje tisíckrát, mnozí mu nakonec uvěří.

Proč takový povyk? Co ho hlavně žere? Od kdy se datuje celý ten shon? Bush zjistil, že v poskytování základních služeb, jako jsou zdravotnictví a školství, není ekonomický a politický systém jeho impéria schopen konkurovat Kubě, která je již téměř 50 let napadána a je na ni uvalena blokáda. Kdekdo ví, že specialitou Spojených států v oblasti vzdělání jsou krádeže mozků. Mezinárodní organizace práce uvádí, že 47 % lidí narozených v zahraničí, které získaly doktorát ve Spojených státech, v této zemi zůstává . Další příklad loupeže: V Chicagu je více etiopských lékařů než v celé Etiopii. Na Kubě, kde zdraví není zbožím, lze dělat věci, jaké si Bush nedokáže ani představit. Země třetího světa nemají zdroje k vybudování vědecko-výzkumných pracovišť. Kuba je vytvořit dokázala přesto, že její vlastní odborníci byli mnohokrát vyzýváni a podněcováni k dezerci. Naše metoda k odstranění negramotnosti Já to dokážu je dnes bezplatně k dispozici všem latinskoamerickým zemím. Pokud se rozhodnou program využít, dostane se jim podpory při jeho přizpůsobování místním podmínkám formou výroby tištěných materiálů a příslušných videomateriálů. Země jako Bolívie ho používají ve španělštině, kečujštině a aymarštině. Jen těch, kdo se zde za necelý rok naučili číst a psát, je víc, než kolik jich impérium alfabetizovalo po celé Latinské Americe, pokud někdo takový vůbec byl. To nemluvím o dalších zemích jako Venezuela, která odvedla ve vzdělávání v minimálním čase opravdu heroický výkon. Já to dokážu slouží i společnostem jinde než na západní polokouli. Stačí uvést, že Nový Zéland ho využívá k alfabetizaci maorského obyvatelstva. Namísto centra pro přípravu lékařských odborníků ve Střední Americe, odkud jich vyšla asi stovka - a my jsme tomu rádi - naše země dnes přijímá desetitisíce stipendistů z Latinské Ameriky a Karibské oblasti, kteří se na Kubě po šest let bezplatně připravují na povolání lékaře. Vyloučeni nejsou přirozeně ani mladí Američané, kteří berou své studium velmi vážně. S Venezuelou spolupracujeme na přípravě více než 20 000 mladých lidí, kteří studují medicínu a docházejí do ordinací v chudinských čtvrtích vedených kubánskými specialisty, aby se zde seznámili se svým těžkým budoucím posláním. Comfort s více než 800 členy lékařského personálu a posádky na palubě nebude moci ošetřit velký počet lidí. Lékařské programy nelze provádět epizodicky. Například rehabilitace vyžaduje mnohdy měsíce práce. Služby, jež Kuba poskytuje svému lidu na poliklinice nebo ve vybavené nemocnici, jsou trvalé a pacienti mohou být ošetřeni v kteroukoli denní či noční hodinu. Vychovali jsme potřebné rehabilitační pracovníky. Také operace zraku vyžadují speciální dovednosti. Oftalmologická centra v naší zemi operují každoročně zrak více než 50 000 Kubáncům a léčí 27 druhů chorob. Neexistují čekací listiny na transplantaci rohovky, která vyžaduje speciální přípravu. Proveďte ve Spojených státech aktivní vyhledávání a zjistíte, kolik lidí z této populace opravdu potřebuje operaci, ale protože nebyli nikdy vyšetřeni očním lékařem, přičítají svá omezení jiným příčinám a žijí s rizikem oslepnutí nebo vážného poškození zraku. Zjistíte, že takových jsou miliony. Do zmíněných počtů nezahrnuji statisíce obyvatel Latinské Ameriky a Karibiku, z nichž část je operována na Kubě a větší část ve své zemi, ale kubánskými očními specialisty. Jen v Bolívii je jich ročně přes 100 000. V tomto případě se spolu s našimi specialisty na péči podílejí bolívijští lékaři - absolventi Latinskoamerické lékařské školy ELAM. Uvidíme, jak si Comfort poradí na Haiti, kde bude týden a kde z celkového počtu 134 obcí, které země má, ve 123 působí kubánští lékaři s absolventy ELAMu nebo haitskými studenty posledního ročníku medicíny, v boji s AIDS a dalšími tropickými nemocemi. Problém je, že Spojené státy nemohou dělat to, co Kuba. Naopak, brutálně tlačí na firmy vyrábějící vynikající lékařská zařízení a dodávající je naší zemi, aby znemožnily vyměnit určité počítačové programy nebo náhradní díly, na něž mají Spojené státy patent. Mohu uvést konkrétní příklady a jména firem. Je to odporné. Ale máme řešení, která přispívají k naší nezranitelnosti na tomto poli. Ještě před necelými šesti měsíci se Bush nezaobíral myšlenkou na univerzální rozšíření výroby paliv z potravin ve Spojených státech i mimo ně. Ti, kdo znají hodnotu tuků a proteinů v lidské výživě, vědí, jaké důsledky má jejich nedostatek pro těhotné ženy, děti, adolescenty, dospělé i seniory. Tíha tohoto nedostatku dopadne na nejméně rozvinuté země, tedy na větší část lidstva. Nikoho nepřekvapí zvýšení cen základních potravin a sociální nestabilita, kterou to způsobí. Včera, 13. (července) stoupla cena ropy na 79,18 dolarů za barel. Další důsledek kolotoče papírků (znehodnocených papírových peněz - pozn. red.) a války v Iráku. Před pouhými 48 hodinami prohlásil tajemník pro bezpečnost Spojených států Michael Chertoff, že má neodbytný pocit, že by v letním období mohlo dojít k atentátu v zemi. Podobně se vyjádřila státní tajemnice a poté sám prezident Spojených států. Informovali o potenciálních rizicích, ale současně se maximálně snažili veřejnost uklidnit. Vláda Spojených států všechno vidí a všechno slyší, ať s legálním svolením, či bez něj. Navíc má k dispozici četné špionážní a kontrašpionážní struktury s bohatými finančními prostředky určenými na špionáž. Může získat potřebné bezpečnostní informace i bez únosů, mučení a vražd v tajných věznicích. Všichni vědí, jaké ekonomické zájmy jsou ve skutečnosti sledovány celosvětovým používáním násilí a síly. Může odvrátit jakýkoli útok na své obyvatelstvo, pokud ovšem nepřeváží potřeba, aby něco bouchlo, a tak bylo možno dále vést a ospravedlňovat brutální válku vyhlášenou proti kultuře, náboženství, ekonomice a nezávislosti jiných národů. Musím končit. Zítra je neděle, Den dětí. Na ně myslím při psaní tohoto zamyšlení. Jim ho věnuji.

27. července 2007, (zr) - Haló noviny

Světová tyranie

Fidel Castro, Zamyšlení

Z čeho vzešel stroj na zabíjení

 Ti, kdo stáli u zrodu amerického národa, si nepředstavovali, že to, co proklamují, v sobě, stejně jako jakákoli jiná historická společnost, nese zárodky své vlastní transformace.

 Atraktivní Deklarace nezávislosti z roku 1776, která minulou středu oslavila 231 let, proklamovala cosi, co mnohé z nás tak či onak zaujalo: „Konstatujeme jako zjevnou pravdu, že všichni lidé se rodí navzájem si rovni, že je Stvořitel všechny nadal určitými nezadatelnými právy, mezi něž patří život, svoboda a dosažení štěstí, že k zajištění těchto práv jsou lidmi ustavovány vlády, jejichž oprávněné pravomoci vyplývají ze souhlasu těch, jimž je vládnuto, že vždy když má nějaká forma vlády tendenci tyto cíle zničit, má lid právo ji reformovat, nebo odstranit a ustavit novou vládu, jež by vycházela z uvedených principů a své pravomoci uspořádala takovým způsobem, který podle jejího mínění nejlépe zaručí jeho jistoty a štěstí“.

 Byl to produkt vlivu nejlepších myslitelů a filosofů Evropy deptané feudalismem, výsadami aristokracie a absolutními monarchiemi.

 Jean Jacques Rousseau tvrdil ve své slavné Společenské smlouvě: „Ani ten nejsilnější není nikdy dostatečně silný, aby byl pánem, pokud sílu nepromění v právo a poslušnost v povinnost“ (...) „Síla je fyzická moc. Nevidím, jaké mravní zásady by mohly vzejít z jejího působení. Ustoupit síle je aktem nutnosti, nikoli vůle“. (...) „Vzdát se svobody znamená vzdát se člověčenství, práv lidstva, dokonce i jeho povinností. Pro toho, kdo se vzdá všeho, neexistuje žádná myslitelná náhrada“.

 V oněch 13 koloniích, které získaly nezávislost, existovaly nadále formy otroctví stejně kruté, jako za dávných časů. Mužové a ženy byli prodáváni na veřejných burzách. Rodící se národ vznikal s vlastním náboženstvím a kulturou. Jiskrou, jež zažehla vzpouru, se staly daně uvalené na čaj.

 Otroci však zůstali na oněch nekonečných plochách otroky ještě téměř 100 let a jejich potomci v sobě nesou stigmata (otroctví) i dvě století poté. Existovala zde domorodá společenství legitimních původních obyvatel, lesy, vody, jezera, milionová stáda bizonů, původní živočišné a rostlinné druhy, hojnost různorodých potravin. Fosilní paliva ani nesmírné plýtvání energiemi současných společností nebylo (ještě) známo

 Sama deklarace principů, pokud by byla vydána v zemích z oblasti Saharské pouště, by nedala vzniknout ráji pro evropské přistěhovalce. Dnes je nutné hovořit o přistěhovalcích z chudých zemí, kteří každoročně po milionech překračují nebo se pokoušejí překročit hranice Spojených států, aby nalezli práci, a kteří nemají ani právo na otcovství svých dětí, pokud se narodily na americkém území.

 Philadelfská deklarace byla napsána v době, kdy existovaly jen malé tiskárny a dopisy putovaly z jedné země do druhé celé měsíce. Lidi, kteří uměli číst a psát, byste  spočítali na prstech jedné ruky. Dnes dojde obraz, slovo, myšlenka ve zlomcích sekund z jednoho konce globalizované planety na druhý. V myslích se vytvářejí podmíněné reflexy. Nelze mluvit o právu na užívání, nýbrž na zneužívání svobody projevu a o masovém odcizování. Na druhé straně může kdokoli s malým elektronickým přístrojem světu sdělovat své myšlenky i bez svolení nějaké Konstituce. Bitva je vedena idejemi, buď jak buď - masou pravd proti mase lží. Pravdy nepotřebují komerční reklamu. S Philadelphskou deklací a Společenskou smlouvou Jeana Jacquesa Rousseaua by nikdo nemohl nesouhlasit. Oba dokumenty obhajují právo na boj proti etablované světové tyranii.

  Můžeme zavírat oči před loupežnými válkami a jatkami, do nichž jsou zavlékány chudé národy tvořící tři čtvrtiny lidstva? Ne! Pro současný svět a pro systém, který se nedokáže udržet jiným způsobem, jsou příznačné. Lidský rod je za obrovskou politickou, ekonomickou a vědeckou cenu veden k okraji propasti.

 Nemám v úmyslu, opakovat zde teze pojednané v jiných úvahách. Mým cílem je ukázat na prostých skutečnostech obrovskou míru pokrytectví a naprostý nedostatek etiky charakterizující  již svou podstatou chaotické činy vlády Spojených států, .

 V zamyšlení nazvaném „Stroj na zabíjení“ a otištěném minulou neděli jsem řekl, že o pokusu otrávit mne s pomocí kubánského vládního činitele, který měl přístup do mé kanceláře, jsme se dozvěděli z jednoho z posledních odtajněných dokumentů CIA. Byl to člověk, o němž jsem musel hledat informace, protože jsem neměl po ruce potřebné podklady. Fakticky jsem se omluvil, pokud zraním city někoho z potomků, ať již byl ten člověk vinen či nikoli. Poté jsem pokračoval v rozboru dalších významných aspektů odhalených CIA.

 V prvním období po revoluci jsem téměř denně navštěvoval právě založený Národní úřad pro agrární reformu (INRA), který se nacházel v místech dnešního Ministerstva Revolučních ozbrojených sil. Dosud nebyl k dispozici Palác revoluce, tehdy ještě Justiční palác, jehož výstavba byla pro svržený režim výnosným obchodem. Hlavní zisk spočíval ve zvýšení hodnoty pozemků, z nichž byly vystěhovány tisíce lidí, které jsem ještě před Batistovým státním převratem jako čerstvý absolvent práv po celé měsíce bezplatně hájil. Totéž se odehrávalo kolem dalších, mnohy nedokončených luxusních staveb.

 V kancelářích INRA jsem 4. března 1960 slyšel ohlušující explozi (lodi) La Coubre a sledoval tmavý sloup dýmu stoupající nad havanským přístavem. Na mysli mi rychle vytanula myšlenka na loď naloženou protitankovými i běžnými granáty, které mohly být vrhány puškami FAL nakoupenými v Belgii, zemi, jež rozhodně nemohla být podezírána z komunismu. Okamžitě jsem seběhl dolů a vydal se na místo. Cestou jsem vzhledem k pouličnímu ruchu a vibracím nezaznamenal druhý z výbuchů. Přes 100 lidí zemřelo a desítky jich byly zmrzačeny. Během smutečního aktu za oběti se spontánně zrodilo zvolání: „Vlast nebo smrt!“

 Je známo, že vše bylo dopodrobna naplánováno CIA již od nalodění v přístavu. Loď se zastavila v přístavech Le Havre, Hamburg a Antverpy. V posledním, belgickém přístavu byly naloženy granáty. Při explozi zemřela i řada francouzských členů posádky.

 Proč se ve jménu svobody informací neodtajní jediný dokument, který by nám řekl, jak způsobila CIA před téměř půl stoletím výbuch lodi La Coubre a přerušila dodávky belgických zbraní, které byly, jak připustila sama CIA 14. června 1960 pro Spojené státy zdrojem velmi vážných obav?

 Čím jsem se v horečných časech před invazí na Girónu  zabýval já?

 První velká čistka v Escambrayi proběhla v měsících na přelomu roku 1960 a 1961. Zúčastnilo se jí přes 50 tisíc mužů, vesměs z bývalých provincií Havana a Las Villas.

 Proud zbraní připlouval na lodích z SSSR, které při příjezdu do přístavů nevybuchovaly. Bylo marné, pokoušet se je nakoupit jinde a odstranit tak záminku, kterou Spojené státy použily k agresi proti Guatemale, jež stála tuto zemi v průběhu času, sečteme-li zabité a zmizelé, přes sto tisíc životů.

 V Československu jsme nakoupili lehké zbraně a řadu dvouhlavňových protiletadlových děl ráže 20 mm. Tanky s hlavněmi ráže 85 mm, obrněné dělostřelectvo ráže 100, protitanková děla ráže 75, moždíře, houfnice a děla velkých ráží až do 122mm a lehké i těžké protiletadlové zbraně přicházely přímo ze SSSR.

 Výcvik personálu v zacházení s těmito zbraněmi by tradičními metodami trval nejméně rok. Proveden byl během několika týdnů. Tomuto zásadnímu úkolu jsme dva roky po vítězství revoluce věnovali  prakticky sto procent času.

 Věděli jsme, že nám hrozí útok, ale ne kdy a jak k němu dojde. Všechny eventuální přístupocé cety byly bráněny nebo střeženy. Velitelé na svých místech: Raúl v Oriente, Almeida v centrálních oblastech a Che v Pinar del Río. Mé velitelské stanoviště bylo v metropoli - upravená stará buržoazní vila na dolním toku řeky Almendares, na pravém břehu blízko místa, kde ústí do moře.

 15.dubna 1961, už za světla, mi tam od časných ranních hodin chodily zprávy z Oriente, kam dorazila z jihu Spojených států loď pod velením Nina Díaze se skupinou kontrarevolucionářů na palubě oblečených do olivově zelených uniforem podobných těm našim s úkolem vylodit se v oblasti Baracoa. Šlo o klamný manévr, který měl odvést pozornost od přesného místa hlavního útoku a vyvolat co největší zmatek. Loď již byla na dostřel protitakových děl a čekala na vylodění, k němuž nakonec nedošlo.

 Informovali mne také, že 14. v noci explodovala při průzkumném letu nad oblastí možného vylodění jedna z výcvikových tryskových stíhaček schopných bojového nasazení. Bezpochyby šlo o americkou akci z námorní základny Guantanamo nebo jiného místa na moři či ze vzduchu. Radary schopné přesně zjistit, co se stalo, nebyly. Zahynul přitom vynikající pilot-revolucionář Orestes Acosta.

 Ze zmíněného velitelského stanoviště jsem měl možnost vidět B-26ky přelétávající těsně nad námi a slyšet první rakety odpálené nečekaně na naše mladé dělostřelce, kteří prodělávali ve velkém počtu výcvik na letecké základně v Ciudad Libertad. Odpověď těchto statečných mužů byla téměř okamžitá.

 Nemám však nejmenší pochybnost, že Juan Orta byl zrádce. Příslušné údaje o jeho životě a chování jsou tam, kde mají být. V archívech Státní bezpečnosti, která vznikla v oněch letech pod kartáčovou palbou nepřítele. Pro tuto činnost byli vybíráni politicky nejuvědomělejší lidé.

  Orta dostal otrávené tablety,  jak to Maheuovi navrhli Giancana a Santos Trafficante. Maheuv rozhovor s Rosellim, který měl hrát úlohu spojky s organizovným zločinem, se odehrál 14. září 1960, celé měsíce před Kennedyho zvolením a jeho nástupem do úřadu.

 Zrádce Orta neměl žádné mimořádné zásluhy. Udržoval jsem s ním korespondenci, když jsme usilovali o podporu emigrantů a exulantů ve Spojených státech. Byl ceněn pro svou zjevnou kvalifikaci a úslužnost. K ní měl zvláštní vlohy. Po vítězství revoluce měl v určitém významném období ke mně často přístup. S ohledem na jeho tehdejší možnosti věřili, že může vhodit jed do mé coly nebo pomerančového džusu.

 Od organizovaného zločinu dostal peníze za údajnou pomoc při znovuotevření kasín, s nímž však neměl nic společného. To rozhodnutí jsme přijali my. Urrutiův         nekonzultovaný a kolektivně neprojednaný příkaz k jejich uzavření totiž vytvářel chaos a vyvolával protesty tisíců pracovníků turistického a obchodního sektoru v době velmi vysoké  nezaměstnanosti.

 Nějaký čas poté byla kasína revolucí zavřena definitivně.

 V době, kdy mu předali jed, se situace oproti prvnímu období zcela změnila. Příležitostí, kdy byl Orta se mnou, bylo velmi málo. Byl jsem zcela vytížen již zmíněnými aktivitami.

 Aniž se komukoli slovem zmínil o nepřátelských plánech, uchýlil se Orta 13. dubna 1961, dva dny před útokem na naše letecké základny, na venezuelské velvyslanectví, které dal Rómulo Betancourt plně do služeb Washingtonu. Četným kontrarevolucionářům, kteří tam vyhledali azyl, nebylo uděleno povolení k odjezdu, dokud nepolevily brutální ozbrojené útoky Spojených států proti Kubě.

 Již v Mexiku jsme se museli vyrovnat se zradou Rafaela del Pino Siero, který pár dnů před naším odjezdem na Kubu, jehož datum neznal, dezertoval a za 30 tisíc dolarů prodal Batistovi důležité tajné informace týkající se části zbraní a lodi, která nás měla odvézt na Kubu. S rafinovanou lstivostí rozdělil své informace tak, aby získal důvěru a pojistil si splnění jednotlivých slibů. Nejprve dostal několik tisíc dolarů za prozrazení dvou skrýší se zbraněmi, o nichž věděl. Týden poté vyzradil to nejdůležitější: plavidlo, které nás mělo vézt na Kubu, a místo nalodění. Všichni jsme měli být zajati spolu se zbytkem zbraní, avšak napřed žádal vyplacení celé částky v hotovosti. Určitě mu radil nějaký americký expert. 

 Přes tuto zradu jsme odpluli z Mexika na jachtě „Granma“ v plánovaném termínu. Někteří z lidí, kteří nás podporovali, byli přesvědčeni, že by nás Pino nikdo nezradil, že jeho dezerce byla jen důsledkem nechuti k výcviku a disciplíně, které jsem od něj požadoval. Neřeknu, jak jsem se dozvěděl o operaci zosnované mezi ním a Batistou, avšak věděl jsem o ní přesně a přijali jsme potřebné kroky, abychom ochránili lidi a zbraně cestou do místa odjezdu v Tuxpanu. Ta cenná informace nestála ani cent.

 Po skončení poslední ofenzívy tyranie v Sieře Maestře jsme se museli stejně tak vyrovnat s troufalými úskoky Evarista Venerea, agenta režimu, který se k nám pokusil infiltrovat v Mexiku pod maskou revolucionáře. Působil jako spojka tajné police té země, velmi represivního orgánu, kterému posloužil jako poradce při výslechu Candida Gonzáleze, jemuž pro tu chvíli zavázali oči. To byl jeden z mála soudruhů, kteří řídili vůz, v němž jsem se tam pohyboval, hrdina, který byl zabit po (našem) vylodění.

 Evaristo se poté vrátil na Kubu. Měl za úkol zavraždit mne, když naše síly postupovaly směrem na Santiago de Cuba, Holguín, Las Villas a dál na západ země. Dopodrobna to bylo odhaleno po zajištění archivů Vojenské tajné služby. Vše je zdokumentováno.

 Přežil jsem nnohé plány na mé zavraždění. Jen náhoda a zvyk pečlivě sledovat každý detail umožnily přežít pletichy Eutimia Guerry v prvních a nejdramatičtějších dnech v Sieře Maestře všem, kdo byli později známi jako velitelé vítězné revoluce – Camilovi, Che Guevarovi, Raúlovi, Almeidovi, Guillermovi. Mohli jsme zemřít, byli jsme na krok od vyhlazení, absurdně obklíčeni v nezabezpečeném táboře, kam jsme byli zavedeni zrádcem. Krátký střet nás stál bolestnou ztrátu mladého cukrovarnického dělníka, černocha, skvělého a aktivního bojovníka Julia Zenóna Acosty, který šel o několik kroků vepředu a padl po mém boku. Jiní toto smrtelné nebezpečí přežili a padli v bojích později, jako Ciro Frías, skvělý soudruh a nadějný velitel, člen Druhé fronty - v Imíasu. Ciro Redondo, který urputně pronásledoval nepřítele se silami Che Guevarovy kolony – v Marverde. Nebo Julito Díaz, který zatímco bez ustání pálil z kulomitu ráže 30, padl pár kroků od našeho velitelského stanoviště při útoku na El Uvero.

 Dobře ukryti jsme čekali na nepřítele, o jehož pohybech plánovaných na ten den jsme se dozvěděli. Naše pozornost polevila jen na několik minut s příchodem dvou členů skupiny, které jsme několik hodin před rozhodnutím o svém přesunu vyslali na výzvědy a oni se vrátili bez jakýchkoli informací.

 Eutimio vedl nepřítele oblečený v bílé košili guayabeře, která byla v lese v Alto de Espinosa, kde jsme čekali, jediná vidět. Batista měl připravenou zprávu o jisté likvidaci skupiny a sezvaný tisk. Z přemíry důvěřivosti jsme fakticky podcenili nepřítele využívajícího lidské slabosti. V té chvíli nás bylo asi 22 dobře ukrytých a ostřílených chlapů. Ramiro se zotavoval ze zranění nohy daleko od nás.

 Jen díky našemu přesunu na poslední chvíli se kolona více než 300 vojáků postupujících v zástupu rozervaným a zalesněným terénem vyhnula ostrému střetu.

Jak fungovala ona mašinerie proti revoluci na Kubě?

 Již v dubnu 1959 jsem na pozvání washingtonského Tiskového klubu navštívil Spojené státy. Nixon se uráčil přijmout mne ve své soukromé pracovně. Později řekne, že jsem byl ignorant v ekonomických záležitostech.

 Byl jsem si své neznalosti tak vědom, že jsem se zapsal na tři vysokoškolské obory, abych získal stipendium, které by mi umožnilo studovat ekonomii na Harvardu. Za sebou jsem už měl všechny předměty z oboru práva, diplomatického práva a společenských věd, včetně zkoušek. Chyběly mi zkoušky jen ze dvou předmětů: cějin sociálních učení a dějin politických učení, ale měl jsem je pečlivě nastudované. V tom roce o to žádný jiný žák neusiloval. Cesta byla otevřená, avšak události na Kubě se valily příliš rychle a já jsem pochopil, že na stipendium a studium ekonomie není vhodná doba.

 Harvard jsem navštívil koncem roku 1948. Po návratu do New Yorku jsem si koupil vydání Kapitálu v angličtině, abych mohl studovat toto významné Marxovo dílo a současně se zdokonalovat v angličtině. Nebyl jsem ilegálním členem komunistické strany, jak se Nixon se svým prohnaným a slídivým pohledem domníval. Pokud mohu něco s jistotou tvrdit a objevil jsem to na univerzitě, pak to, že jsem byl nejprve utopickým komunistou a poté radiálním socialistou na základě svých vlastních analýz a studií a byl jsem připraven bojovat za pomoci vhodné strategie a taktiky.

 Má jediná zábrana při rozhovoru s Nixonem spočívala v odporu k tomu, předestřít upřímně své myšlenky viceprezidentovi a pravděpodobně budoucímu prezidentovi Spojených států, expertovi na ekonomické teorie a imperiální metody vlády, v něž jsem již dávno nevěřil.

 Co bylo podstatou onoho setkání, jež trvalo hodiny, jak uvádí autor odtajněného zápisu? Mám k dispozici jen vzpomínku na to, co se odehrálo. Z memoranda vybírám pasáže, které podle mého mínění nejlépe vystihují Nixonovo myšlení.

 „Castro měl zvláště obavy, zda nepopudil senátora Smatherse svými komentáři na jeho adresu. Na začátku rozhovoru jsem ho ujistil, že „Meet the Press“ je jedním z nejobtížnějších pořadů, jichž se může veřejný činitel zúčastnit, a že si vedl mimořádně dobře, zvláště s ohledem na skutečnost, že měl odvahu mluvit anglicky bez tlumočníka“.

  „Rovněž bylo zřejmé, že pokud jde o jeho návštěvu Spojených států, jeho hlavním zájmem ´není dosáhnout změny v kvótě na cukr, ani dostat vládní úvěr, nýbrž získat podporu americké veřejnosti pro svou politiku´.

 „Při hodnocení toho, jakým druhem lídra by z dlouhodobého pohledu byl, mi nedělala největší starost jeho naivita ve vztahu ke komunismu a zjevné nepochopení nejelementárnějšíéch ekonomických principů, nýbrž jeho téměř otrocké podřízení se většinovému mínění – tedy hlasu plebsu. To byl důvod, proč jsem se snažil, jak jsem mohl nejvíce zdůrazňovat, že ačkoli má velký vůdcovský dar, zodpovědností lídra není vždy poslouchat veřejné mínění, nýbrž pomáhat ho nasměrovat správným směrem, nedávat lidu to, co si v okamžicích emocionálního vypětí myslí, že si přeje, nýbrž dosáhnout toho, aby si lid přál to, co mu přísluší“.

 „Když jsem měl slovo, pokoušel jsem se zdůraznit fakt, že ač věříme ve vládu většiny, může i většina být tyranská a existují určitá individuální práva, která by většina nikdy neměla mít právo zničit“.

 „Upřímně řečeno si nemyslím, že jsem u něho dosáhl velkého efektu, avšak vyslechl mne a zdál se přístupný. Snažil jsem se mu přiblížit myšlenku, že jeho místo v historii bude určeno statečností a státnickými schopnostmi, jež prokáže v těchto chvílích. Zdůrazňoval jsem, že nejsnadnější je, být ve vleku plebsu, avšak že pro lid a samozřejmě také pro něho samotného by z dlouhodobějšího hlediska bylo lepší, dělat to, co je správné. Jak jsem již řekl, byl neuvěřitelně naivní, pokud jde o komunistickou hrozbu a podle všeho se naprosto neobával, že by komunisté mohli nakonec přijít na Kubě k moci.“

 „V našich hovorech o komunismu jsem se mu znovu snažil předestřít argumenty ve světle jeho vlastního zájmu a ukázat, že revoluce, kterou vedl, by se mohla zvrtnout v jeho neprospěch a v neprospěch kubánského lidu, pokud neudrží situaci pod kontrolou a nepojistí se, že se komunisté nedostanou do vlivných a mocenských pozic. Nemyslím, že jsem v tomto smyslu u něho moc dosáhl“.

 „Pokud hovořil o otázkách jako svoboda slova, tisku a vyznání, jeho hlavní starostí zjevně bylo uplatňování programů hospodářského rozvoje. Stále znova opakoval, že člověk pracující na třtinových plantážích tři měsíce v roce, který má zbytek roku hlad, chce práci, něco k jídlu, dům a nějaké oblečení“.

 „Soudil, že je velká hloupost, aby Spojené státy dodávaly zbraně Kubě nebo jakékoli jiné karibské zemi. Dodal: ´Všichni vědí, že pokud by vypukla světová válka, naše země se na obraně této polokoule nebudou podílet. Zbraně, které vlády na této polokouli dostávají, jsou používány jen k represi vůči lidu, stejně jako to udělal Batista, aby skoncoval s revolucí. Bylo by mnohem lepší peníze, jež zemím v Latinské Americe dáváte na zbraně, vynakládat na kapitálové investice´. Musím přiznat, že v podstatě jsem v jeho argumentech stěží našel důvody k nesouhlasu.“

 „Dlouze jsme hovořili o cestách, jimiž by Kuba mohla získat investiční kapitál potřebný ke svému hospodářskému rozvoji. Zdůrazňoval, že to, co Kuba potřebuje nejvíce a oč on usiluje, není soukromý kapitál, nýbrž vládní kapitál“.

 Měl jsem na mysli kapitál kubánské vlády.

 Sám Nixon připouští, že jsem vládu Spojených států nikdy nežádal o (finanční) prostředky. Ne zcela správně mne pochopil a řekl:

  „...že kapitál vlády je limitovaný vzhledem k množství požadavků a rozpočtovým problémům, s nimiž zápasí.“

 Evidentně jsem věc uvedl na pravou míru, protože v memorandu hned nato uvádí:

 „...že všechny země Ameriky a světa usilují o získání kapitálu, ale do země, u níž by existovaly značné obavy, že by mohla uplatňovat politiku diskriminující soukromé podnikání, by peníze nešly“.

 „Opět nemyslím, že bych v tomto bodu dosáhl něčeho podstatného“.

 „Velmi taktně jsem se pokusil Castrovi naznačit, že Muňoz Marín odvedl v Portoriku vynikající práci v oblasti získávání soukromého kapitálu a celkově zvyšování životní úrovně tamního lidu a že Castro by mohl velmi snadno vyslat do Portorika jednoho ze svých hlavních poradců pro ekonomiku, aby si s Muňozem Marínem pohovořil. Tímto námětem nebyl příliš nadšen a řekl, že kubánský lid je ´velmi nacionalisticky založený´ a byl by podezíravý vůči jakémukoli programu iniciovanému v zemi, která je považována za ´kolonii´ Spojených států“.

 „Přikláním se k myšlence, že skutečný důvod jeho postoje je prostě ten, že nesouhlasí s pevným postojem Muňoze jako obhájce soukromého podnikání a nestojí o rady, které by ho mohly odvést od jeho záměru nasměrovat Kubu k více socialistické ekonomice.“

 „Ve Spojených státech by se nemělo tolik mluvit o jejich obavách z toho, co mohou komunisté udělat na Kubě nebo v nějaké jiné zemi Latinské Ameriky, Asie nebo Afriky“.

 „Pokusil jsem se uvést náš postoj ke komunismu do souvislostí poukazem na fakt, že komunismus je něčím víc než pouhou teorií a že jeho agenti pracují nebezpečně efektivně při přebírání moci a zavádění diktatur.“

 „Je třeba zdůraznit, že nevznesl žádný dotaz ohledně kvóty na cukr a ani se konkrétně nezmínil o ekonomické pomoci.“

 „Mé hodnocení jeho osoby je svým způsobem ambivalentní. Čím si můžeme být jistí je, že má ony nedefinovatelné kvality, které dělají z mužů vůdce. Ať si o něm myslíme cokoli, bude významným faktorem v rozvoji Kuby a dost možná v záležitostech Latinské Ameriky vůbec. Zdá se upřímný, ale je buď neuvěřitelně naivní, co se komunismu dotýká, nebo mu komunisté dělají poručníky.“

 „Protože však má již zmiňované vůdcovské schopnosti, jediné, co bychom mohli udělat, je, alespoň se pokusit ho nasměrovat správným směrem“.

  Tak končí důvěrné memorandum Bílému domu.

 Když Nixon spustil, nikdo ho nezastavil. Měl ve zvyku poučovat latinskoamerické státníky. Nenosil si poznámky k věcem, o nichž hodlal mluvit, ani si nepoznamenával, co říká. Odpovídal na otázky, které mu nikdo nepoložil. Zařazoval témata jen na základě předem utvořeného názoru na svého partnera. Ani žák základní školy nečeká tolik přednášek o demokracii, antikomunismu a dalších aspektech umění vládnout najednou. Byl fanatickým zastáncem rozvinutého kapitalismu a jeho přirozené nadvlády nad světem. Systém idealizoval. Nedokázal si představit nic jiného, neexistovala sebemenší možnost komunikace s ním.

 Jatka započala s Eisenhowerovou a Nixonovou administrativou. Nedá se vysvětlit, proč Kissinger zvolal doslova, že „kdyby se zjistilo, že např. generální prokurátor Robert Kennedy osobně řídil zavražední Fidela Castra, tekla by krev“. Krev tekla i předtím. Další administrativy, až na výjimky, prostě pokračovaly ve stejné politice.

 V memorandu z 11.prosince 1959 náčelník divize CIA pro západní polokouli J.C.King řekl doslova: „Detailně analyzovat možnost odstranění Fidela Castra (...) Mnozí dobře informovaní soudí, že Fidelovo zmizení by velcie urychlilo pád vlády...“

 Jak přiznala CIA a Churchův senátní výbor v roce 1975, plány na vraždu vznikly v roce 1960, když byl úkol zničit kubánskou revoluci zakotven v prezidentském programu z března toho roku. Memorandu vypracované J.C.Kingem bylo předloženo generálnímu řediteli CIA Allenu Dullesovi s poznámkou, že se výslovně žádá schválení těchto a dalších opatření. Všechna byla odsouhlasena a příznivě přijata, zejména pak návrh na vraždu, jak vyplývá z následující poznámky na dokumentu podepsané Allenem Dullesem a datované následujícího dne, 12. prosince: “Doporučení uvedené v odstavci 3 se schvaluje“.

 V projektu knihy obsahující podrobnou analýzu odtajněných dokumentů, vypracovaném Pedrem Alvarezem-Tabiem, ředitelem kanceláře pro historické otázky při Státní radě, se uvádí, že „do roku 1993 odhalily a zneškodnily orgány kubánské Státní bezpečnosti celkem 627 spiknutí usilujících o život nejvyššího představitele, Fidela Castra. Toto číslo zahrnuje jak plány, které dospěly do určité konkrétní fáze realizace, jako ty, které byly zneškodněny v první etapě, tak další pokusy, které byly různými cestami a z různých důvodů veřejně odhaleny v samotných Spojených státech. Zahrnut není určitý počet případů, které nemohly být ověřeny, neboť k dispozici bylo pouze svědectví některého z účastníků, a přirozeně ani plány datující se po roce 1993.“

 Ze zprávy plukovníka Jacka Hawkinse, paravojenského velitele CIA v době příprav invaze v Zátoce sviní vyplývá, že „paravojenský štáb studoval možnost zformovat významnější údernou sílu,  než malou, plánovanou původně“.

 „Uvažovalo se o tom, že po rozvinucí efektivní činnosti odboje včetně aktivních partyzánských skupin se tyto síly vylodí na Kubě. Je třeba uvést, že partyzánské oddíly v té době úspěšně operovaly v Escambrayi. Počítalo se s tím, že po celkovém rozšíření akcí (domácího) odboje uspíší výsadek úderných jednotek všeobecné povstání a v Castrových ozbrojených složkách se rozmůže dezerce, což by mohlo značně přispět k jeho svržení“.

 „Koncepce nasazení obojživelných a výsadkových sil byla projednávána na poradách speciální skupiny v průběhu listopadu a prosince 1960. Třebaže skupina nepřijala definitivní rozhodnutí o použití těchto sil, na druhé straně nic nenamítala proti jejich další přípravě k případnému nasazení. Prezident Eisenhower byl o této myšlence informován koncem listopadu onoho roku zástupcem CIA. Prezident projevil přání, aby se energicky pokračovalo ve všech již probíhajících aktivitách“.

 Jak informoval Hawkins o „výsledcích programu tajných operací proti Kubě od září 1960 do dubna 1961“?

  Takto:

 „a. Vysazení paravojenských agentů. V cílové zemi bylo vysazeno sedmdesát vycvičených parvojenských agentů včetně 19 radistů. 17 radistů navázalo spojení s ústředím v CIA. Někteří však byli později dopadeni nebo o své vybavení přišli.“

 „b. Letecké zásobovací.operace. Tyto operace nebyly úspěšné. Z 27 pokusů dosáhly kýženého výsledku pouze 4 mise. Brzy se ukázalo, že kubánští piloti pro tento typ operací nemají potřebné schopnosti. Speciální skupina odmítla dát souhlas k najmutí amerických pilotů na tyto mise, byť bylo povoleno najmout piloty pro příležitostné nasazení“.

 „c. Námořní zásobovací operace. Tyto operace zaznamenaly značnou úspěšnost. Plavidla na trase Miami - Kuba dodala přes 40 t zbraní, výbušnin a vojenského materiálu a vysadila a vyzvedla velký počet infiltrovaných. Některé z dodaných zbraní byly použity k částečnému vyzbrojení 400 partyzánů operujících poměrně dlouhou dobu v Escambrayi v provincii Las Villas. Většina sabotáží spáchaných v Havaně a na jiných místech byla proveden pomocí materiálu dodaného touto cestou.“

 „d. Rozvinutí partyzánské činnosti. Agentům infiltrovaným na Kubě se podařilo vybudovat rozsáhnou ilegální organizaci s působností od Havany až po ostatní provincie. Avšak pouze v Escambrayi byly partyzánské akce skutečně efektivní. Odhaduje se, že zde 600 až 1000 špatně vyzbrojených partyzánů organizovaných ve skupinách o 50 – 200 mužích úspěšně operovalo déle než 6 měsíců. Koordinátor akcí v Escambrayi vycvičený CIA vstoupil na Kubu ilegálně a podařilo se mu dostat do oblasti, kde působila guerilla, avšak bezprostřdně nato byl zajat a rychle popraven. Další malé partyzánské skupiny operovaly příležitostně v provinciích Pinar del Río a Oriente, avšak nezaznamenaly významné úspěchy. Agenti informovali, že ve všech provinciích je velký počet mužů bez výzbroje, avšak pokud by měli zbraně, byli by ochotni se zapojit do partyzánských akcí.“

 „e. Sabotáže

(1) V období od října 1960 do 15. dubna 1961 probíhaly sabotážní akce takto:

(a) Při 800 požárech bylo zničeno cca 300 000 t cukrové třtiny.

(b) Bylo založeno dalších cca 150 požárů, mimo jiné 42 tabákových skladišť, 2 papíren, 1 rafinerie cukru, 2 mlékáren, 4 skladišť a 21 domů komunistů.

(c) Bylo provedeno kolem 110 útoků dynamitem na kanceláře komunistické strany, elektrárnu v Havaně, 2 skladiště, vlakové nádraží, autobusové nádraží, ubytovny milicí a železniční trati ad.

(d) V provincii Havana bylo položeno na 200 náloží.

(e) Bylo vykolejeno 6 vlaků, zničena 1 stanice a mikrovlnné kabely a velké množství elektrických transformátorů.

(f) Komando provedlo překvapivý útok z moře na Santiago a cca na týden vyřadilo z provozu rafinerii.

Potud Hawkinsovy informace. Každý pochopí, že 200 bomb v hlavní provincii rozvojové země, která žila z monokulturně pěstované třtiny, polootrocké práce a kvót na cukr, jehož byla téměř dvě století bezpečným dodavatelem, a jejíž půda a cukrovary s největší produkcí byly majetkem velkých amerických podniků, bylo brutálním činem tyranie proti kubánskému lidu. K tomu je třeba připočítat ostatní spáchané činy.

 Více už neřeknu. Pro dnešek to stačí.

Fidel Castro Ruz, 7. července 2007, 15.00 hod.

 Písemný důkaz

Fidel Castro

Ve světě se stává mnoho důležitých událostí. Některé z nich mají souvislost s Kubou. Do naší země někdy přicházejí zprávy mnohem zajímavější než moje prosté zamyšlení, které má za cíl probudit svědomí.

 
 Rozhovor Gerarda Hernándeze Nordela, jednoho z pěti hrdinů, s BBC, vysílaný včera televizí, na mne hluboce zapůsobil. Jak hluboce lidský myšlenkový obsah a brilantní vyjadřování, to může vzniknout pouze v mysli někoho, kdo 9 let trpěl nespravedlivým psychickým mučením. Prosíme, ať nás kulatý stůl informuje o historickém procesu spojeném s osudem našich hrdinných vlastenců.

 Mezitím v Brazílii tisk shání zprávy a informuje o činnosti dvou boxerů, kteří v rozporu s normami opustili kubánskou delegaci.

Zpráva EFE, datovaná v Rio de Janeiru dne 3.8.2007 říká:

„Po tom, co byli překvapeni ve čtvrtek na mořském pobřeží severně od Rio de Janeira, kde trávili několik dní s kubánským a německým podnikatelem a třemi prostitutkami, boxeři byli brzo ráno odvezeni do hotelu a vyslýcháni agenty federální policie.

 Rigondeaux a Lara byli zadrženi ve čtvrtek v lázních Araruama agenty vojenské policie Ria de Janeira. Ve svých prohlášeních federální policii oba boxeři řekli, že litují a chtějí se vrátit na Kubu a že prý byli obětmi podvod, byli dopováni podnikateli předtím než byli odvezeni z Villa Panamericana. Atleti odmítli pomoc dvou advokátů, kteří se dostavili do sídla federální policie a chtěli je zastupovat.

 Nicméně, oba Kubánci byli viděni na různých plážích na severu Rio de Janeira, jak absolutně volní si užívali pohodlí pohostinství, zábavy s alkoholickými nápoji a ženami. Podle majitelů pohostinství z lázní Saquarema, dotazovaných časopisem O Globo, oba boxeři, spolu s kubánským a německým podnikatelem, strávili několik dní v onom místě předtím, než cestovali do Araruama ve společnosti tří prostitutek, najatých v Rio de Janeiru. „Oni jsou dobří, jednali s námi jako bychom byly jejich přítelkyně a dokonce řekli, že nás budou postrádat“, řekla jedna z žen s tím, že obdržela 100 dolarů na den.

 Jsou to nepříjemné, ale důležité detaily a nemohu použít jiná slova než ta užitá agenturou v její telegrafické informaci. Domnívám se, že boxeři sami informovali o tom všem své nejbližší dospělé příbuzné.

Včera, 6.8. další telex stejné agentury potvrzoval:

Brazilská policie prohlásila, že věří verzi dvou kubánských boxerů, deportovaných do jejich země po tom, co se ztratili během Panamerických her v Rio de Janeiro, že byli dopováni a obelháni dvěma podnikateli, kteří je chtěli odvézt do Německa.

 Věříme tomu, co nám řekli a považujeme jejich verzi za věrohodnou a možnou, řekl dnes agentuře EFE komisař federální policie, Felicio Latera, pověřený vyšetřováním.

Federální brazilská policie nevyšetřuje možnou dezerci dvou Kubánců, nýbrž dva podnikatele, kteří se snažili je odvézt, řekl komisař.

Tentýž den a ve stejném telexu, agentura EFE informovala:

 V rozhovoru pro jeden brazilský deník, německý podnikatel Ahmet Oner, zástupce čtyř kubánských boxerů, kteří již zůstali v Německu připustil, že organizoval útěk Rigondeauxe a Lary, za což prý zaplatil kolem půl miliónu dolarů.

 Nepochybujeme, že federální policie uvěřila lítosti těchto dvou atletů. Úkolem zmíněné instituce bylo opatřit na kubánském konzulátu dokumenty, které naléhavě žádali boxeři a vysvětlit co s nimi bylo během 12 dní jejich nepřítomnosti.

Pro naprostou většinu našeho lidu je nejdůležitější vědět, jaké bylo morální chování dvou atletů, které s velkými obětmi vychoval a formoval.

 Podle mého názoru, největší zodpovědnost má Erislandy Lara jako kapitán družstva boxerů, který neplnil povinnosti a skončil přímo v rukou žoldáků. Je mu 24 let a studuje na univerzitě tělesnou výchovu a sport. Tito dva boxeři ignorovali jaký vliv na jejich chování na úzké přátelské vztahy, které udržovali se třemi boxery podplacenými ve Venezuele, i když určitě nevěděli o indiskrétní upovídanosti majitele mafiánského podniku poté, co se nedostavili na vážení.

 Při rozhovoru s tiskem se oba atleti chovali vzpurně. Redaktor Granmy, Miguel Hernández, je čekal na letišti a hovořil s nimi. Byl rozčarován jejich odpověďmi. Chtěl napsat přesvědčivý článek o jejich upřímnosti.

 Julita Osendi, televizní reportérka, dobře informovaná o Panamerických hrách v Riu, je požádala o setkání a snažila se je přesvědčit, aby hovořili upřímně. Byli otevřenější a sdělili některé podrobnosti o svém sportovní neslýchaném dobrodružství, nicméně výsledek byl stejný.

 Požádal jsem soudruha Fernándeze, viceprezidenta Rady ministrů, který má na starosti organizace spadající pod INDER, aby mi poslal přepis rozhovoru redaktorky Osendi s Erislandy Larou a Guillermo Rigondeaux. Nespokojil jsem se s dojmem, bylo nutné analyzovat každou otázku a každou odpověď. Text zaujímá dvakrát více prostoru než tato úvaha.

 Požádám Granmu, aby rozhovor publikovala na sportovní stránce, nebo jinde, aby existoval písemný záznam konverzace.

 Mnoho chudých zemí nemá problémy s profesionalismem, ale také v nich mnoho osob umírá předčasně nebo trpí invaliditou pro nedostatek tělesného cvičení. Touto tragedií trpí rovněž bohaté rozvinuté země v důsledku nedostatků svého shnilého systému a komerčního zaměření svých lékařských služeb.

 Atlet, který opustí svou delegaci je jako voják, který opouští své soudruhy uprostřed boje. Kuba má mnoho dobrých sportovců, které nikomu neukradla. Lid se těší z jejich krásných výsledků. Tvoří součást jeho kultury, blahobytu a duchovního bohatství.

 Revoluce splnila své slovo. Slíbila těmto dvěma atletům humánní zacházení, okamžité spojení s rodinou, umožnění přístupu k tisku, pokud ho budou žádat a přidělení řádného zaměstnání v souladu s jejich znalostmi. Rovněž jsme zkontrolovali pečlivě jejich zdravotní stav, stejně pečujeme o všechny občany.

Z hlediska zásadní spravedlností bylo nutno je vyslechnout, poznat stupeň jejich lítosti, kterou cítí za to, že se zapletli do tak bolestivé epizody.

 O této záležitosti jsme dali našemu lidu k dispozici všechny informace, které jsme mohli shromáždit. Oni si už přejí odjet za svými rodinami. Dospěli do situace, že už nemají možnost vrátit se do kubánské reprezentace v tomto sportu.

 Nicméně, my musíme pokračovat v boji. Přišel moment, kdy je nutno vytvořit seznam kubánských boxerů, kteří se zúčastní olympiády v Pekingu. Nejdříve pocestují do USA, kde se zúčastní světového šampionátu, jednoho ze tři kvalifikačních závodů pro olympijské hry. Představte si mafiánské žraloky, kteří touží po čerstvém mase.

 Musíme je upozornit: netoužíme po tom, dodat jim ho až do domu. Kuba neobětuje ani trochu ze své cti a své ideje pro zlaté olympijské medaile. Nade vším převažuje morálka a vlastenectví jejích atletů. Víme, že se v boxu změnily rozměry ringu a rukavic, aby byla poškozena naše země, která v tomto sportu získává tolik medailí, že bylo dosaženo, aby do olympiád byl zahrnut i profesionální box.

 Sportovní autority analyzují všechny možné varianty, včetně změny seznamu boxerů, či nevyslat žádnou delegaci, nehledě na penalizaci, která by nás čekala. Studují rovněž budoucí strategii a taktiku.

  Budeme pokračovat v naší důsledné politice, bez ohledu na to, že svět čím dál tím víc ovlivňuje profesionalismus jako v čase Kida Chocolate – opravdového genia – kdy neexistovala medaile pro zdravý sport, oceňovalo se pouze rozdávání a přijímání ran bez jakékoliv ochrany. K oné době se nikdy nevrátíme.

 Zdravý sport je neslučitelný s konzumním způsobem života a plýtváním, což jsou kořeny současné nevratné ekonomické a sociální krize v globálním světě.

Fidel Castro Ruz

7-8-2007

8.25 PM

Tvrdé a evidentní skutečnosti


Dal jsem přednost tomuto tématu před jinými pro jeho důležitost. Nebudu popírat, že výsady moci, ať reálné, relativní nebo fiktivní, vytvářejí tlak na občany, kteří byli od nepaměti v tomto duchu vychováváni. K tomu, co si dnes myslím o vztahu k moci jsem nedospěl za krátkou chvilku, nýbrž dlouhodobou úvahou, a soudím, že se jedná o správný závěr. Skromný přínos naší revoluce připisuji tomu, že jsme nikdy před výzvami neuhýbali, navzdory tvrdé realitě, kterou nám vnutila brutální blokáda impéria.

31. července ve svém zamyšlení jsem hovořil o tom, co pro mne znamenal jeden rok věnovaný shromažďování informací a hlubokému zamyšlení nad základními životními problémy, které v současnosti více než kdy jindy ohrožují náš rod.

24. července, publikovala ruská agentura Ria Novosti tuto informaci:

„Generál Leonid Ivašov, expert v otázkách obrany, se vyjádřil, že hlavní nástroj severoamerické politiky je ekonomický, finanční, technologický a vojenský diktát.

Jeho aplikací se snaží USA zajistit si světovou nadvládu. Jejich národní bezpečnostní strategie určuje výslovně nutnost zaručit trvalý přístup, to znamená, kontrolu nad nejvýznamnějšími oblastmi planety, strategickým spojením a přírodním bohatstvím. Je to strategie posvěcená formou zákona, což nás vede k závěru, že USA očekávají v budoucnosti ještě silnější konflikty s Ruskem, Čínou a Indií.

Washington se snaží vybudovat systém schopný neutralizovat nukleární potenciál svých strategických rivalů, Moskvy a Pekingu a získat tak monopol ve vojenské sféře. USA chtějí rozevřít svůj protiraketový deštník nejen v Evropě, nýbrž také v ostatních oblastech světa, aby věděly co se děje v Rusku a Číně. Zároveň se snaží zvýšit svůj útočný arzenál tempem, které dokonce překonává i období studené války.

Po kolapsu Sovětského svazu ztratilo NATO svůj obranný charakter, který mělo v roce 1949, v době svého založení a přeměnilo se v mocný a agresivní nástroj ve službách světové oligarchie, toužící po ovládnutí celé planety. Nový strategický koncept Aliance, schválený v dubnu 1999 díky úsilí USA, zahrnuje nové funkce, neomezuje se pouze na Severní Atlantik a rozšiřuje prostor svého vlivu na celý svět. Současný generální tajemník NATO, Jaap de Hoop Scheffer navštěvuje často Austrálii, Nový Zéland nebo Japonsko. Aliance přehlíží mezinárodní právo a Radu bezpečnosti OSN. Mezitím USA podporují expanzi NATO a odmítají ratifikovat Úmluvu o konvečních vojenských silách v Evropě (FACE), přisvojují si právo jednat nad hranicí jakýchkoliv limitů a vytvářet vojska dle libosti.

USA udělají cokoliv, aby Rusko nebylo nezávislým hráčem. V diskusích o protiraketové obraně, Iránu a Kosovu nebylo dosaženo kompromisu.

Je důležité, aby Rusko konsolidovalo své pozice a obnovilo svůj geopolitický potenciál. Na začátku 70. let, když Moskva dosáhla nukleární parity s Washingtonem, si USA uvědomily, že nemohou zvítězit nad Ruskem vojensky a souhlasily s jednáním jako rovný s rovným. Výsledkem byl v roce 1972 podpis Úmluvy o protiraketové obraně (DAM) a pozdější Dohody o omezení strategických útočných zbraní (SALT). Jediné, co USA respektují, je síla. Pokud se cítí v silnější pozici, nikdy nedělají nikomu ústupky.

Pro neutralizaci plánu na světovou nadvládu je nezbytné vytvořit protipól, pro což už existuje jeden základ: Organizace pro spolupráci ze Šanghaje (OCSH).

Ve skutečnosti se zdá poněkud nesprávné hovořit o severoamerické síle. USA mají vojenskou moc, silnou ekonomiku a množství velmi silné měny, kterou mohou tisknout v neomezeném množství, nicméně zcela opačné je geopolitické postavení země. USA vzbuzují u zbytku světa jen málo politické důvěry.

V roce 1999 Čína a Rusko žádaly Valné shromáždění OSN o podporu Úmluvy DAM z roku 1972. Ve prospěch návrhu hlasovaly všechny země s výjimkou USA, Izraele, Albánie a Mikronésie. Výsledek svědčí o absolutní mezinárodní izolaci USA.

Bez účasti Ruska nebude možné vyřešit situaci vzniklou na Středním Východě, Balkánu, Korejském poloostrově a v jiných oblastech země. Totéž platí o Číně, která je schopna čelit tlaku Spojených států. Čína se těší ve světě velké prestiži, má mocnou ekonomiku a silnou měnu.

OCSH by měla získat nové členy a spojit potenciál těch zemí, které si přejí a jsou schopny aplikovat nezávislou politiku. Za prvé je nutné oficiálně odmítnout světovou nadvládu USA. Za druhé, Čína a Rusko by měly obvinit USA před Radou bezpečnosti OSN za rozšiřování severoamerického systému DAM jako činnost, která porušuje architekturu všeobecné bezpečnosti a ohrožuje mezinárodní společenství. Čína, Indie a Rusko by mohly tvořit jednotnou frontu proti diktátu Spojených států. Rovněž by si mohly dát za úkol stabilizaci všeobecného finančního systému. V rámci OCSH by mohla být formulována nová filozofie, založená na soužití civilizací a na racionálním využívání přírodního bohatství. Jsem přesvědčen, že většina států podpoří tato opatření. Takto se bude formovat nový politický pól, pól míru. Úkolem OCSH je vytvořit nový model rozvoje pro lidskou civilizaci.

Severoamerickému impériu se může postavit pouze aliance civilizací: ruské, jež zahrnuje Společenství nezávislých států, čínské, indické, islámské a latinskoamerické. Je to ohromný prostor, v němž bychom mohli vytvořit spravedlivější trhy, náš vlastní stabilní finanční systém, naši kolektivní bezpečnost a naši filozofii, založenou na preferenci intelektuálního rozvoje člověka na rozdíl od moderní západní civilizace, která sází na materiální statky a úspěch měří podle počtu rezidencí, jachet a restaurantů. Náš úkol je přeorientovat svět ke spravedlnosti a intelektuálnímu a duchovnímu rozvoji.“

Toto jsou základní ideje úvahy Ivašova, vysílané Ria Novosti.

Zjistili jsme, že generál Leonid Ivašov je viceprezident Akademie pro geopolitické problémy, byl tajemníkem Rady ministrů obrany Společenství nezávislých států a vedoucím Odboru vojenské spolupráce Ministerstva obrany Ruské federace. 11. září 2001, v den tragických událostí v New Yorku, jež sloužily za záminku pro definování základů genocidní politiky Spojených států, byl generál Ivašov šéfem generálního štábu ruských ozbrojených sil. Člověk skutečně dobře informovaný. Stojí zato, aby náš lid poznal jeho stanoviska.

Je zřejmé, proč kubánská revoluce věnovala takovou péči vzdělávání lidu. Ze své vlastní zkušenosti jsem brzy dospěl k názoru, že jedině uvědomění by mohlo zvítězit nad instinkty, které nás řídí. Technologické pokroky mluví o možnosti manipulace s fungováním buněk lidského mozku. K čemu bude toto všechno sloužit ve světě kde vládne obchodní hodnota statků a služeb? Jaká autorita to rozhodne? Tímto způsobem, prostřednictvím drzé loupeže mozků, by mohli zničit to nejcennější na lidské bytosti, možnost vzdělávání na základě vědomí.

Z laboratoří může vyjít lék, který zachrání životy, věc společensky moc cenná, pokud by tento produkt mohl být k dispozici všem. Nicméně, v laboratořích vznikají také nejrůznější druhy zbraní, které mohou ukončit lidský život.

Komerční publicita a konzumní způsob života jsou neslučitelné s přežitím lidského rodu. Zvažte to, a bude jasné, že nemohou mít jiný výsledek vzhledem k tomu, kam směřují přírodní zdroje, prostor, klima, čas a současný systém.

Fidel Castro Ruz

Fidel Castro: Navzdory všemu