Tak se chová komunista
Tak se chová
komunista
Fidel Castro,
zamyšlení
Mám na mysli Chilanku
Elenu Pedrazovou, špičkovou odbornici na rehabilitaci. Před více než 40 lety
navštívila poprvé Kubu. Allende, profesí lékař, ještě nebyl chilským
prezidentem. Kubánské revoluci ještě nebylo 8 let, ale už na plný plyn
vychovávala učitele, lékaře, fyzioterapeuty a zdravotnické specialisty.
Píši toto
zamyšlení zčásti jako jakési shrnutí šesti stran tištěných drobným písmem,
které se mi dostaly do rukou. Je o něco delší než obvykle, koncipované však s myšlenkou
otisknout později v některém periodiku nebo časopise úplné znění projevu předneseného
chilskou expertkou ráno 15. března 2002 v Havaně na II. Mezinárodním
kongresu Kubánské společnosti pro fyzikální léčbu a rehabilitaci.
Dejme slovo jí
samotné:
„Přijela jsem
v roce
Bylo zapotřebí personálu vyškoleného v oboru,
a tudíž bylo nutné vyřešit jeho přípravu s tím, že značně naléhavým
faktorem byl čas. Udělat se to muselo bez ohledu na to, že se země potýkala s nedostatkem
všeho možného...
Společnost si
však stále více uvědomuje, jak jsou handicapovaní vyřazováni z běžného
života.. Na Kubě tehdy například bylo jen několik empirických terapeutů,
někteří z nich získali kvalifikaci na letních kurzech ve Spojených
státech, jiní odešli ze země.
Když mne
tehdejší ministr zdravotnictví, Dr. Machado Ventura poznal, řekl mi: „Je třeba
vychovat fyzioterapeuty pro celou zemi, a musí se to udělat rychle“. Odpověla jsem kladně a zeptala se ho, co
s sebou mám přivézt, abych mohla úkol splnit. „Potřebujeme knihy“,
odpověděl mi a bez váhání opakoval: „knihy jsou potřeba“. Nikdy jsem na to
doporučení nezapomněla. Pro mne to byl závazek, který jsem se vždy snažila
plnit.
Jako
kynezioložka jsem se začala připravovat v roce 1930...
Měla jsem
tvrdé zkušenosti z 30-leté práce ve své zemi, v Chile...
Roky mé práce
v Chile již byly u konce, ale v roce 1966 jsem bez váhání znovu
převzala tento úkol na Kubě.
První kontakty
jsem navázala v nemocnici Franka Paíse. Toto zařízení bylo velmi dobře
vybavené pro léčbu dětských a dospělých pacientů v oboru traumatologie a
ortopedie. Vysvětlili mi, že dříve poskytovalo péči velmi selektivně a přístup
k těmto službám měl jen zcela nepatrný počet obyvatel, kteří ji nejvíce
potřebovali.
Jak jsem se
seznamovala s prostředím, kde jsem měla pracovat, viděla jsem, že před
sebou mám obrovskou práci a na dlouhou dobu. Již v té době jsem zaznamenala
úsilí státu vzít na sebe zajištění práva
obyvatel celé země na zdraví a rehabilitaci.
Muselo se
začít. Procestovala jsem velkou část země, poznala některá místa: byla jsem
v překrásném koloniálním městě Santiago de Cuba. Tam jsem poprvé zkusila
uspořádat elementární školení v malém léčebném zařízení pro pacienty
s různými neurologicko-motorickými poruchami. Vedl ho dr. González Corona...
Tento lékař
konstruoval své vlastní pomůcky pro léčbu svých pacientů. Vyprávěl mi, že
chodící pomůcky pro děti s následky po dětské obrně vyrábí sám ze zbytků
hliníkových plechů. Kromě toho vyrobil bradla a vybudoval vlastními silami bazén
pro cvičení ve vodě.
V roce
1966 jsem oficiálně zahájila program výuky kynesiologie pro studenty
fyzioterapie v Nemocnici Franka Paíse...
Při té
příležitosti jsem pochopila, jak šťastné bylo rozhodnutí přivézt nejdůležitější
knihy, aby bylo možné zajistit správně výuku. Studijní materiály nebyly k
dispozici, všechno se muselo dělat s tím, co jsme měli. Ale studenti měli
obrovský zájem o učení a já o to, vést výuku, pro níž jsem neměla reference a
v mém oboru jsem neskládala zkoušky, nýbrž ve všem jsem se opírala o zkušenosti
nabyté ve své zemi a zodpovědnost, kterou
jsem, myslím, celý život prokazovala ve své práci v nemocnici.
To byly
začátky, které mi posloužily jako model pro mé budoucí kurzy. A jak jsme
získávali zkušenosti, postupně jsme každý rok pilně upravovali jejich program.
V závěru, kdy už byly tříleté, nám zkušenosti umožnily zpracovat komplexní
výukový materiál, tedy osnovy pro pravidelné kurzy.
Při své práci
v této nemocnici jsem získala mnoho velmi cenných zkušeností pro své působení
na Kubě.
Cesta
k rozvoji toho, čím je dnes na Kubě rehabilitace, se rodila
z takových epizod, jaké přibližuji vyprávěním o tomto oboru, o tom, jak se
rok od roku šířil po celém ostrově, až se stal tím, co můžeme vidět dnes, na
tomto Kongresu.
...Abych získala informace, projela jsem okrajové
nemocnice a polikliniky na periferii, ve všech regionech země, i
v nejodlehlejších místech. Zjistila jsem, že někde se oddělení
fyzioterapie rodí, jsou malá, velmi skromná a omezená. Jinde jsou již zavedená a poskytují službu
obyvatelstvu, avšak s velkým nedostatkem personálu školeného v oboru.
...Zajímavé
bylo vidět, jak se všichni snaží krok za krokem postupovat kupředu na této
společné cestě. Ta zkušenost pro mne byla velmi cenná. Viděla jsem, jak se na
ministerstvech zdravotnictví a školství postupně zřizují příslušná oddělení,
aby bylo možné zajistit budoucím studentům lepší přípravu, zpřísnily se
například požadavky na stupeň vzdělání při zápisu do kurzů kinezioterapie a
také zařazování studia do programů souvisejících oborů.
V roce
1979 jsem začala přednášet jako profesorka kineziologie v rámci
pedagogických programů pro rezidenty v oboru fyzického lékařství a
rehabilitace... Učila jsem je vést si vždy záznamy s hodnocením, v zájmu
správného stanovení akčního plánu se nedopouštět nepřesností a vyhýbat se záporným
komentářům. Viděla jsem, že to musí být
vždy etickou normou, která má zabránit, aby se pacient v počátcích léčby cítil
oslaben.
Velmi
obohacující byly roky v nemocnici Julia Díaze. Umožnily mi poznat všechny
situace, jimiž handicapovaný člověk prochází. Zařízení mělo lůžkové oddělení,
ambulantní péči a spadalo pod ně početné obyvatelstvo. Jak píšu tyto vzpomínky,
přenáším se do té vzdálené doby. Musím říci, že jsem poznala velkorysé a
solidární lidi. Nemocnice se postupně vybavovala stále novějšími prvky, aby mohla pacientům
poskytovat komplexnější péči. Každý rok se do péče zapojovali noví specialisté
a zároveń se budova rozšiřovala až do dnešní podoby malé citadely.
...Uvědomila
jsem si, že terapeut nezapomene nabyté teoretické a praktické základy, ale rozhodně nesmí zapomenout neustále
studovat a současně své znalosti
aktualizovat.
To zařízení
jsem měla stejně ráda, jako má člověk rád svůj domov, nemohu nevzpomínat na
tolik věcí, které jsem prožila s tolika spolupracovníky, terapeuty,
lékaři, členy pomocného personálu, kteří mi vždycky dávali najevo vřelou
úctu...
Musím
vzpomenout i na své působení v dalších nemocnicích, kde jsem vyučovala,
přednášela a školila, např. v nemocnici
bratří Ameijeirových a jinde. V 70. letech jsme my Chilané žijící v exilu
(i když jsem se na Kubě nikdy necítila jako emigrantka) rozhodli přispět
v zájmu rozvoje medicíny na Kubě na zakoupení 23 svazků publikací
z oboru kinesioterapie. Byla to reakce na malé možnosti získat zahraniční
učebnice tak potřebné pro zlepšení výuky a přípravy profesionálů.
Tento Kongres poskytuje
velmi komplexní představu o tom, co se v
celé zemi dělá v rehabilitaci. Odráží zájem vlády a lékařského sboru a
také zájem členů rehabilitačních týmů působících v této oblasti a
v tomto oboru, o další odborné vzdělávání.
Heslo tohoto
kongresu „Handicap, rehabilitace, humanita“ nás zavazuje, abychom se daleko
více zamýšleli nad tím, co handicapovaným dáváme. Snažíme se poskytnout jim rehabilitaci.
Když však byl zahrnut výraz „humanita“, uvědomila jsem si, že to není jen další
slovo, nýbrž výzva k tomu nejhlubšímu - k humanitě a lidské důstojnosti.
Na tomto
mezinárodním kongresu lze vidět veliký rozsah práce kubánských lékařů a dalších
složek rehabilitační péče, ukazující jejich zkušenosti v celém spektru lékařských
oborů a svědčící o trvalém nasazení a zodpovědnosti při realizaci domácích i
zahraničních aktivit prezentovaných na kongresu.
Chci
s láskou a přátelstvím pozdravit ty mladé lidi, kteří byli mými žáky a
žačkami, a bylo jich mnoho a dnes jsou již profesionály s rozsáhlými
zkušenostmi a prestiží, s nimiž jsme se společně věnovali i tak
potěšujícím úkolům, jako je brigádnická práce, jež byla na Kubě vždycky
doplňkem občanského zaměstnání.
Havana, březen
2002.“
Když došlo
k fašistickému převratu v Chile financovanému vládou Spojených států
a tisíce občanů bylo uvězněno, mučeno, zavražděno, nebo zmizelo doma či za
hranicemi, Elena Pedrazová odcestovala na Kubu. Odtud podnikla cesty do různých
zemí a burcovala světovou solidaritu žen. V naší zemi pokračovala ve svých
výzkumech a ve svém vzdělávacím programu. Později se vrátila do vlasti, kde je
i nadále činná v oblasti spolupráce s Kubou.
Před několika
dny jsem listoval vynikající knihou, jejíž autorka, doktorka Debra Rose, je
občankou Spojených států, země, kde právě rehabilitace představuje nejdražší,
elitní a chudým nedostupnou službu a kde je navíc Kubě odpírán přístup ke
znalostem. Elena, která se nikdy neopomene podělit o informace, jež mohou
zvýšit vědeckou úroveň našich odborníků, nám zaslala vedle dalších materiálů
tuto knihu, obsahující přes stovku různých jednoduchých a přístupných cvičení.
Dnes nabývá
rehabilitace ve vztahu k životu zvláštní a nový význam Každý člověk
zvyšuje svůj duševní a fyzický potenciál až do 35 let (někdo tvrdí, že do 30).
Od tohoto věku se další dvě či tři desetiletí může těšit zdraví a dobré fyzické
kondici, které si uchovává od zmíněné věkové hranice až do pokročilého věku, kdy
život nakonec vyhasne. Lidé jsou šťastní, jsou-li schopni, postarat se sami o
sebe až do konce.
Tato péče je
přínosem pro všechny obyvatele země, kteří se dnes již rodí s nadějí dožít
se 77 let, a tento věk se stále posunuje. Ušlechtilou péči rehabilitačního
odborníka potřebují nejen dospělí mladší 35-40 let, kteří se stali obětí nehod
všeho druhu, nýbrž velmi často potřebují rehabilitační péči mnohé děti.
Ve více než
600 zařízeních na poliklinikách a v nemocnicích, i na misích
v zahraničí působí přes deset tisíc rehabilitačních pracovníků a další
tisíce se jich se stále rostoucí náročností a požadavky připravují.
Eleně
Pedrazové je již 97 let a stále poskytuje odborné služby jako poradkyně. Je
vzorem duševního pracovníka, ženy a komunistky. Byla členkou stejné strany jako
Ricardo Fonseca, Luis Corvalán, Volodia Teitelboim, nedávno zesnulá Gladys Marín a mnozí další,
kteří zasvětili svůj život svým ideálům, nebo pro ně zemřeli.
Jménem lidu,
který se postavil impériu a před půl stoletím nastoupil cestu socialistické
revoluce, vzdávám čest jejímu dílu a příkladu.