Společnost česko - kubánského přátelství Karviná

Tak se chová komunista

Fidel Castro, zamyšlení

 Mám na mysli Chilanku Elenu Pedrazovou, špičkovou odbornici na rehabilitaci. Před více než 40 lety navštívila poprvé Kubu. Allende, profesí lékař, ještě nebyl chilským prezidentem. Kubánské revoluci ještě nebylo 8 let, ale už na plný plyn vychovávala učitele, lékaře, fyzioterapeuty a zdravotnické specialisty.

 Píši toto zamyšlení zčásti jako jakési shrnutí šesti stran tištěných drobným písmem, které se mi dostaly do rukou. Je o něco delší než obvykle, koncipované však s myšlenkou otisknout později v některém periodiku nebo časopise úplné znění projevu předneseného chilskou expertkou ráno 15. března 2002 v Havaně na II. Mezinárodním kongresu Kubánské společnosti pro fyzikální léčbu a rehabilitaci.

 Dejme slovo jí samotné:

 „Přijela jsem v roce 1966 a Kuba vstupovala do nové historické etapy. Její začátky jsou poznamenány velkými obtížemi a nedostatky, bylo třeba řešit naléhavé problémy, včetně zdravotnictví, které bylo považováno za prioritu...

  Bylo zapotřebí personálu vyškoleného v oboru, a tudíž bylo nutné vyřešit jeho přípravu s tím, že značně naléhavým faktorem byl čas. Udělat se to muselo bez ohledu na to, že se země potýkala s nedostatkem všeho možného...

 Společnost si však stále více uvědomuje, jak jsou handicapovaní vyřazováni z běžného života.. Na Kubě tehdy například bylo jen několik empirických terapeutů, někteří z nich získali kvalifikaci na letních kurzech ve Spojených státech, jiní odešli ze země.

 Když mne tehdejší ministr zdravotnictví, Dr. Machado Ventura poznal, řekl mi: „Je třeba vychovat fyzioterapeuty pro celou zemi, a musí se to udělat rychle“. Odpověla jsem kladně a zeptala se ho, co s sebou mám přivézt, abych mohla úkol splnit. „Potřebujeme knihy“, odpověděl mi a bez váhání opakoval: „knihy jsou potřeba“. Nikdy jsem na to doporučení nezapomněla. Pro mne to byl závazek, který jsem se vždy snažila plnit.

 Jako kynezioložka jsem se začala připravovat v roce 1930...

 Měla jsem tvrdé zkušenosti z 30-leté práce ve své zemi, v Chile...

 Roky mé práce v Chile již byly u konce, ale v roce 1966 jsem bez váhání znovu převzala tento úkol na Kubě.

 První kontakty jsem navázala v nemocnici Franka Paíse. Toto zařízení bylo velmi dobře vybavené pro léčbu dětských a dospělých pacientů v oboru traumatologie a ortopedie. Vysvětlili mi, že dříve poskytovalo péči velmi selektivně a přístup k těmto službám měl jen zcela nepatrný počet obyvatel, kteří ji nejvíce potřebovali.

 Jak jsem se seznamovala s prostředím, kde jsem měla pracovat, viděla jsem, že před sebou mám obrovskou práci a na dlouhou dobu. Již v té době jsem zaznamenala úsilí státu  vzít na sebe zajištění práva obyvatel celé země na zdraví a rehabilitaci.

 Muselo se začít. Procestovala jsem velkou část země, poznala některá místa: byla jsem v překrásném koloniálním městě Santiago de Cuba. Tam jsem poprvé zkusila uspořádat elementární školení v malém léčebném zařízení pro pacienty s různými neurologicko-motorickými poruchami. Vedl ho dr. González Corona...

 Tento lékař konstruoval své vlastní pomůcky pro léčbu svých pacientů. Vyprávěl mi, že chodící pomůcky pro děti s následky po dětské obrně vyrábí sám ze zbytků hliníkových plechů. Kromě toho vyrobil bradla a vybudoval vlastními silami bazén pro cvičení ve vodě.

 V roce 1966 jsem oficiálně zahájila program výuky kynesiologie pro studenty fyzioterapie v Nemocnici Franka Paíse...

 Při té příležitosti jsem pochopila, jak šťastné bylo rozhodnutí přivézt nejdůležitější knihy, aby bylo možné zajistit správně výuku. Studijní materiály nebyly k dispozici, všechno se muselo dělat s tím, co jsme měli. Ale studenti měli obrovský zájem o učení a já o to, vést výuku, pro níž jsem neměla reference a v mém oboru jsem neskládala zkoušky, nýbrž ve všem jsem se opírala o zkušenosti nabyté ve své zemi a zodpovědnost, kterou jsem, myslím, celý život prokazovala ve své práci v nemocnici.

 To byly začátky, které mi posloužily jako model pro mé budoucí kurzy. A jak jsme získávali zkušenosti, postupně jsme každý rok pilně upravovali jejich program. V závěru, kdy už byly tříleté, nám zkušenosti umožnily zpracovat komplexní výukový materiál, tedy osnovy pro pravidelné kurzy.

 Při své práci v této nemocnici jsem získala mnoho velmi cenných zkušeností pro své působení na Kubě.

 Cesta k rozvoji toho, čím je dnes na Kubě rehabilitace, se rodila z takových epizod, jaké přibližuji vyprávěním o tomto oboru, o tom, jak se rok od roku šířil po celém ostrově, až se stal tím, co můžeme vidět dnes, na tomto Kongresu.

  ...Abych získala informace, projela jsem okrajové nemocnice a polikliniky na periferii, ve všech regionech země, i v nejodlehlejších místech. Zjistila jsem, že někde se oddělení fyzioterapie rodí, jsou malá, velmi skromná a omezená. Jinde jsou již zavedená a poskytují službu obyvatelstvu, avšak s velkým nedostatkem personálu školeného v oboru.

 ...Zajímavé bylo vidět, jak se všichni snaží krok za krokem postupovat kupředu na této společné cestě. Ta zkušenost pro mne byla velmi cenná. Viděla jsem, jak se na ministerstvech zdravotnictví a školství postupně zřizují příslušná oddělení, aby bylo možné zajistit budoucím studentům lepší přípravu, zpřísnily se například požadavky na stupeň vzdělání při zápisu do kurzů kinezioterapie a také zařazování studia do programů souvisejících oborů.

 V roce 1979 jsem začala přednášet jako profesorka kineziologie v rámci pedagogických programů pro rezidenty v oboru fyzického lékařství a rehabilitace... Učila jsem je vést si vždy záznamy s hodnocením, v zájmu správného stanovení akčního plánu se nedopouštět nepřesností a vyhýbat se záporným komentářům. Viděla jsem, že to musí být vždy etickou normou, která má zabránit, aby se pacient v počátcích léčby cítil oslaben.

 Velmi obohacující byly roky v nemocnici Julia Díaze. Umožnily mi poznat všechny situace, jimiž handicapovaný člověk prochází. Zařízení mělo lůžkové oddělení, ambulantní péči a spadalo pod ně početné obyvatelstvo. Jak píšu tyto vzpomínky, přenáším se do té vzdálené doby. Musím říci, že jsem poznala velkorysé a solidární lidi. Nemocnice se postupně vybavovala stále novějšími prvky, aby mohla pacientům poskytovat komplexnější péči. Každý rok se do péče zapojovali noví specialisté a zároveń se budova rozšiřovala až do dnešní podoby malé citadely.

 ...Uvědomila jsem si, že terapeut nezapomene nabyté teoretické a praktické základy,  ale rozhodně nesmí zapomenout neustále studovat a současně své znalosti aktualizovat.

 To zařízení jsem měla stejně ráda, jako má člověk rád svůj domov, nemohu nevzpomínat na tolik věcí, které jsem prožila s tolika spolupracovníky, terapeuty, lékaři, členy pomocného personálu, kteří mi vždycky dávali najevo vřelou úctu...

 Musím vzpomenout i na své působení v dalších nemocnicích, kde jsem vyučovala, přednášela a školila, např. v nemocnici bratří Ameijeirových a jinde. V 70. letech jsme my Chilané žijící v exilu (i když jsem se na Kubě nikdy necítila jako emigrantka) rozhodli přispět v zájmu rozvoje medicíny na Kubě na zakoupení 23 svazků publikací z oboru kinesioterapie. Byla to reakce na malé možnosti získat zahraniční učebnice tak potřebné pro zlepšení výuky a přípravy profesionálů.

 Tento Kongres poskytuje velmi komplexní představu o tom, co se v celé zemi dělá v rehabilitaci. Odráží zájem vlády a lékařského sboru a také zájem členů rehabilitačních týmů působících v této oblasti a v tomto oboru, o další odborné vzdělávání.

 Heslo tohoto kongresu „Handicap, rehabilitace, humanita“ nás zavazuje, abychom se daleko více zamýšleli nad tím, co handicapovaným dáváme. Snažíme se poskytnout jim rehabilitaci. Když však byl zahrnut výraz „humanita“, uvědomila jsem si, že to není jen další slovo, nýbrž výzva k tomu nejhlubšímu - k humanitě a lidské důstojnosti.

 Na tomto mezinárodním kongresu lze vidět veliký rozsah práce kubánských lékařů a dalších složek rehabilitační péče, ukazující jejich zkušenosti v celém spektru lékařských oborů a svědčící o trvalém nasazení a zodpovědnosti při realizaci domácích i zahraničních aktivit prezentovaných na kongresu.

 Chci s láskou a přátelstvím pozdravit ty mladé lidi, kteří byli mými žáky a žačkami, a bylo jich mnoho a dnes jsou již profesionály s rozsáhlými zkušenostmi a prestiží, s nimiž jsme se společně věnovali i tak potěšujícím úkolům, jako je brigádnická práce, jež byla na Kubě vždycky doplňkem občanského zaměstnání.

 Havana, březen 2002.“

 Když došlo k fašistickému převratu v Chile financovanému vládou Spojených států a tisíce občanů bylo uvězněno, mučeno, zavražděno, nebo zmizelo doma či za hranicemi, Elena Pedrazová odcestovala na Kubu. Odtud podnikla cesty do různých zemí a burcovala světovou solidaritu žen. V naší zemi pokračovala ve svých výzkumech a ve svém vzdělávacím programu. Později se vrátila do vlasti, kde je i nadále činná v oblasti spolupráce s Kubou.

 Před několika dny jsem listoval vynikající knihou, jejíž autorka, doktorka Debra Rose, je občankou Spojených států, země, kde právě rehabilitace představuje nejdražší, elitní a chudým nedostupnou službu a kde je navíc Kubě odpírán přístup ke znalostem. Elena, která se nikdy neopomene podělit o informace, jež mohou zvýšit vědeckou úroveň našich odborníků, nám zaslala vedle dalších materiálů tuto knihu, obsahující přes stovku různých jednoduchých a přístupných cvičení.

 Dnes nabývá rehabilitace ve vztahu k životu zvláštní a nový význam Každý člověk zvyšuje svůj duševní a fyzický potenciál až do 35 let (někdo tvrdí, že do 30). Od tohoto věku se další dvě či tři desetiletí může těšit zdraví a dobré fyzické kondici, které si uchovává od zmíněné věkové hranice až do pokročilého věku, kdy život nakonec vyhasne. Lidé jsou šťastní, jsou-li schopni, postarat se sami o sebe až do konce.

 Tato péče je přínosem pro všechny obyvatele země, kteří se dnes již rodí s nadějí dožít se 77 let, a tento věk se stále posunuje. Ušlechtilou péči rehabilitačního odborníka potřebují nejen dospělí mladší 35-40 let, kteří se stali obětí nehod všeho druhu, nýbrž velmi často potřebují rehabilitační péči mnohé děti.

 Ve více než 600 zařízeních na poliklinikách a v nemocnicích, i na misích v zahraničí působí přes deset tisíc rehabilitačních pracovníků a další tisíce se jich se stále rostoucí náročností a požadavky připravují.

 Eleně Pedrazové je již 97 let a stále poskytuje odborné služby jako poradkyně. Je vzorem duševního pracovníka, ženy a komunistky. Byla členkou stejné strany jako Ricardo Fonseca, Luis Corvalán, Volodia Teitelboim, nedávno zesnulá Gladys Marín a mnozí další, kteří zasvětili svůj život svým ideálům, nebo pro ně zemřeli.

 Jménem lidu, který se postavil impériu a před půl stoletím nastoupil cestu socialistické revoluce, vzdávám čest jejímu dílu a příkladu.