Kuba: Živá, rozvíjející se revoluce II.
Výzvy a hrozby
Na Kubě už není nespoutanost, jež provází vítězství revolučních procesů. Dokonce je na vážkách i životaschopnost socialismu coby ekonomického a společenského modelu, a to díky selhání „reálného socialismu“ v Sovětském svazu a ve zbytku evropského socialistického tábora, což vyvolalo apatii v určitých složkách nebo i dogmatické rozdíly v samotných revolucionářských řadách.
Je tu období nejistoty, vyjádřené v problémech vládnutí, jež se objevují po celém světě bez ohledu na politický základ vlád; a ačkoli k tomu na Kubě nedošlo s takovou intenzitou, Kubáncům se tyto vlivy nevyhýbají.
Politické prostředí se změnilo také. Kubánci už nejsou negramotní, nejsou ani chránění lidé, jejichž cíle byly shrnuty do přístupu k práci, vzdělání, veřejného zdravotnictví a sociální pomoci, ale v dalším dosahování pokroku shrnutím těchto vymožeností jako nabytých práv, jež si touží zachovat, ale dnes to mnoha lidem nestačí. Za těchto podmínek už nejsou politické cíle tak naléhavé, a je mnohem složitější dosáhnout konsensu.
Zjednodušené odpovědi na tyto obavy neexistují; stará dogmata a vyčpělá hesla musí být nahrazena důmyslnějším přístupem.
Není překvapením, že zvlášť mladí lidé, s životním očekáváním podpořeným jejich vlastním lidským rozvojem, vyvolaným revolucí, spojují svou existenční motivaci více s osobním sebezdokonalováním než s kolektivními projekty, jež, i když pokládány za spravedlivé, všechny jejich touhy nenaplňují. Tento zjevný rozpor mezi jednotlivcem a kolektivem, hodně vyřešení revolucí v jejích počátcích, se dnes jeví jako „krize dosaženého lidského rozvoje“ a je vyjádřen skutečností, že Kuba produkuje lidský kapitál, jenž národní (státní) pracovní sektor není schopen pojmout, a vysvětluje nárůst emigrace a deformací domácího pracovního sektoru.
Takové rozpory mají jen jedno konečné řešení: v hospodářském rozvoji; tak je úmysl upevnit „prosperující a setrvalý“ socialismus nezbytný ke skloubení politického konsensu. A to je třeba učinit ve složitých podmínkách, vnucených vhozením země na kapitalistický světový trh.
Rozvíjení jakékoli ekonomiky nestačí. Je víc než dost prokázáno, že samotný ekonomický růst zemím všeobecné blaho nepřináší, tím spíše ani společenskou a politickou stabilitu, ale musí ji vybavit kolektivním smyslem, jenž povede její postup ke společnému dobru a tudíž ke střetu s iracionalitou a konzumním způsobem života. To je funkce politiky a ideologické práce, ale i samotné ekonomické logiky.
V jedinečné možnosti uvědoměle artikulovat lidovou demokracii k těmto cílům, s plným významem osobní svobody, spjaté s úctou a péčí pro ostatní, leží základní rozdíl mezi socialismem a kapitalismem v současných podmínkách; a na tom spočívá hlavní síla Kuby.
Starší straničtí bojovníci s obavami zaznamenávají, že ne nepodstatné množství mladých lidí nemá zájem o členství v Komunistické straně Kuby. Tento trend je třeba v krátké době zvrátit, protože tu je riziko, že strana se stane stranou starých lidí, bez generační výměny.
Korupce, jež zasahuje mnohé části našeho každodenního života, je fenomén, jenž se týká občanů i vedení země. Organizace Komunistické strany tvrdě pracují na jejím vymýcení nebo alespoň snížení na zvládnutelnou mez.
Osobně si myslím, že to je nebezpečnější hrozba než americká agrese a že může kubánský revoluční proces zničit. Zkušenost z pádu SSSR je varující.
V roce 2005 se Fidel Castro zeptal posluchačů na Havanské univerzitě: „Věříte, že kubánská revoluce může být zničena?“ Posluchárna odpověděla rezolutním NE! Opravil je reakcí: „Ale ano, stejnými lidmi, kteří ji provedli: námi.“
Nejsme naivní; jsme si vědomi mnoha hrozeb, jež visí nad Kubou, zevnitř i zvenčí. Klíčem k vítěznému vynoření bude jednota. Tato jednota nás vedla od vítězství k vítězství, od porážky invaze na Playa Girón k internacionalistickým misím v Africe.
61 let od triumfu revoluce je osobnost Fidela obrovská, a hrdinství Kubánců nám připomíná hrdinství spartských válečníků, jejichž heslem bylo „Se štítem nebo na štítě“. To je a vždycky bude to pravé, se štítem bránícím revoluci a, je-li třeba, padnout v boji na štítě. Tento duch musí být vštípen současným i budoucím generacím Kubánců, ponořených do houževnatého odporu a do naděje, že lepší svět je možný.
Javier Domínguez pro The Socialist Voice, 11. ledna 2020
Překlad Vladimír Sedláček