Jak funguje kubánský parlament
Jak
funguje kubánský parlament
Už v neděli se uskuteční na Ostrově svobody nové všeobecné volby.
Jaký má Kuba volební systém? A jak funguje kubánský parlament? Opravdu jsou
volby na Kubě nedemokratické, jak tvrdí prozápadní propaganda, nebo je tomu
právě naopak a jsou demokratičtější než ty naše? Posuďte sami...
Platí všeobecná automatická a bezplatná registrace všech občanů od dovršení
16 let věku. Kandidáty navrhují sami voliči. Vzhledem k existenci jediné strany
v zemi, která navíc není stranou volební, zakazují kubánské předpisy, aby se
tato strana podílela na navrhování kandidátů.
Voliči stojí nad stranou
Tato pravomoc, kterou mají v jiných systémech politické strany, byla proto
svěřena samotným voličům, kteří ji vykonávají na veřejných shromážděních v
každém volebním obvodu, který je základním prvkem celého systému.
Kandidáti nesmějí vyvíjet žádnou aktivitu ve prospěch své kandidatury. Tento
úkol je svěřen výlučně kandidátním komisím na obvodní, okresní, provinční a
celostátní úrovni, které ho vykonávají s ohledem na jeho přísně etický a
občanský obsah, bez jakéhokoli upřednostňování. Důraz je kladen výlučně na
význam výkonu hlasovacího práva a na etické a morální hodnoty, které by měl
kandidát mít. Komise jsou povinny předložit návrhy na nejméně dvojnásobný počet
kandidátů, než je příslušný počet budoucích poslanců.
Volební urny jsou symbolicky střeženy dětmi a pionýry a za přítomnosti
obyvatel jsou zapečetěny. Sčítání hlasů je prováděno veřejně a okamžitě je
známo, který kandidát byl zvolen. Při tomto aktu mohou být přítomni rovněž
zástupci domácího i zahraničního tisku, diplomaté, turisté a kdokoli další si
přeje.
Ke svému zvolení musí kandidát získat nadpoloviční většinu hlasů. Nezíská-li
ji žádný kandidát, postupují do druhého kola dva kandidáti, kteří obdrželi
nejvíce hlasů.
Svobodné hlasování
Hlasování je svobodné, rovné a tajné. Jde o ústavní právo, které stanoví, že
všichni kubánští občané mají právo volit a být voleni. Jde o občanské právo a
povinnost, které jsou vykonávány dobrovolně. Přesto se všech volebních procesů
od roku 1976 zúčastnilo přes 95 % voličů. Protože neexistují kandidátní
listiny, hlasuje se přímo pro vybraného kandidáta. Hlasovací lístek může být
neplatný nebo může být odevzdán nevyplněný, což znamená, že lze nehlasovat pro
žádného kandidáta.
Všechny zastupitelské orgány státní moci jsou volené a obnovitelné. Všichni
zvolení zastupitelé jsou povinni zodpovídat se ze své činnosti svým voličům.
Všichni zvolení zastupitelé jsou v jakémkoli okamžiku svého funkčního období
odvolatelní.
Delegáti a poslanci nejsou profesionálové, a tudíž nepobírají za tuto svou
činnost plat. Každý zvolený zastupitel nadále pobírá pouze plat, který mu
přísluší za pracovní činnost v zaměstnání, jež vykonává.
Další charakteristika kubánského volebního systému
Je to systém všeobecný. Poslanci Národního shromáždění jsou voleni na
pětileté období. Při každých volbách dochází k obměně více než 50 % poslanců. V
těchto volbách dojde k obnově parlamentu ze 63,22 %.
Svou skladbou parlament zastupuje nejrůznější složky kubánské společnosti.
Počet poslanců, kteří vzejdou z nadcházejících voleb, se oproti předchozímu
funkčnímu období zvýší z 609 na 614. Z 614 kandidátů se jich 374 (60,91 %)
narodilo po vítězství revoluce, 134 (21,82 %) bylo v roce 1959 mladších než 10
let a pouze 106 (17,25 %) lze řadit ke generaci, která se účastnila
povstaleckých bojů a zahájila výstavbu socialismu. Přesně 46,42 % kandidátů na
poslance parlamentu jsou současně poslanci na místních úrovních (jsou tedy
radními a starosty). Přesně 42,16 % kandidátů jsou ženy. Přes 78 % kandidátů má
vysokoškolské a na 21 % středoškolské vzdělání.
Zastoupeni všichni
V Národním shromáždění jsou zastoupeny všechny územní obvody. K naplnění této
důležité zásady zákon stanoví, že z každého obvodu, bez ohledu na počet
obyvatel, jsou voleni minimálně dva poslanci. Nad tento počet jsou další
poslanci voleni proporcionálně k počtu obyvatel.
Volby provinčních a parlamentních poslanců, které proběhnou 20. ledna 2008,
jsou druhou etapou volebního procesu, který byl zahájen v říjnu minulého roku,
kdy bylo zvoleno 12 208 poslanců na komunální úrovni, z toho 23,3 % žen. Dosud
nejvyšší počet poslanců byl zvolen až ve druhém a třetím kole.
Proces volby delegátů do obvodních shromáždění vychází ze zásady, že je
kandiduje a volí obyvatelstvo. Kandidatura je navržena na veřejném shromáždění
voličů, kteří své kandidáty navrhují přímo, schválen je kandidát s největším
počtem hlasů. Zákon stanoví, že na místo každého delegáta musí být nominováni
nejméně dva a nejvíce osm kandidátů.
Národní shromáždění volí z řad poslanců Státní radu i jejího předsedu.
Předseda Státní rady je hlavou státu a předsedou vlády. To znamená, že předseda
kubánské vlády musí projít dvěma volebními procesy. Nejprve musí být ve
svobodném, přímém a tajném hlasování zvolen obyvatelstvem za poslance, a poté
musí být rovněž přímým, svobodným a tajným hlasováním zvolen poslanci do
funkce...
Podle José Martího v parlamentním národě je třeba, aby parlament byl
legitimní kopií lidu, který ho zvolil, a pokud jí není, aby k tomu směřoval . A
svědomitě lze říci, že Kubě se to na rozdíl od západních demokracií , kde
vyhrávají ti, co mají více prostředků na kampaně, opravdu daří!
Trocha historie
Národní shromáždění lidové moci Kubánské republiky (parlament), ustavené v
roce 1976 poté, co lid ve všelidovém referendu schválil více než 97 % hlasů
ústavu, je výsledkem historického procesu, jehož kořeny sahají až k prvnímu
Ústavodárnému shromáždění, které se sešlo v roce 1869 po urputných bojích, jež
Kubánci svedli se španělskou armádou, aby se osvobodili od koloniálního jha.
Další shromáždění v Guáimaru (1869), Baraguá (1878), Jimaguayú (1895),
Současný kubánský parlament se opírá o pět pilířů pravé a skutečné
demokracie: lid svobodně a demokraticky navrhuje a nominuje své kandidáty. Ty
volí voliči přímou, tajnou a většinovou volbou. Voliči je mohou kdykoli zbavit
mandátu. Voliči systematicky kontrolují jejich činnost. Voliči se s nimi
podílejí na přijímání nejvýznamnějších rozhodnutí.
Kubánský systém lidové moci tvoří tyto články: Národní shromáždění lidové
moci, provinční výbory lidové moci, obvodní výbory lidové moci, lidové rady a
volební okrsky, jakožto základní články systému, a třebaže je každý orgán
podřízen jinému, pracují tak, aby se jejich funkce a činnost doplňovaly a
naplňovaly cíl zaručit občanům prakticky a efektivně výkon vlády.
Pokud jde konkrétně o otázku fungování kubánského parlamentu, je třeba
zdůraznit, že politický systém země se podstatně liší od tzv. systému
zastupitelské demokracie. Kubánský politický systém je svébytným produktem
původní revoluce, opírajícím se o existenci jediné moci - moci lidu.
Zatímco v kapitalistickém systému je parlament pouze jednou z jeho složek, v
kubánském politickém systému tvoří Národní shromáždění lidové moci (parlament)
jeho klíčovou součást, neboť je nejvyšším orgánem státní moci, reprezentujícím
a vyjadřujícím svrchovanou vůli všeho lidu, jak to definuje článek 69 kubánské
ústavy.
Národní shromáždění se schází v souladu s ústavou na dvou pravidelných
zasedáních ročně, případně ještě na mimořádných zasedáních, jež jsou svolávána
na žádost alespoň třetiny členů parlamentu nebo je svolává Státní rada.
Národní shromáždění je tvořeno z hlediska sociální skladby dělníky, rolníky,
studenty, umělci, sportovci, intelektuály, lékaři, pedagogy, vojáky, vědci a
dalšími skutečnými zástupci společnosti. Také jejich etnické složení odráží
nejrůznější barvy pleti zastoupené v populaci.
K seznámení s kandidáty jsou používány praktičtější a přímější metody než
kampaň. Životopisy a fotografie kandidátů jsou umisťovány na veřejných
prostranstvích volebního okrsku a kandidáti se společně scházejí s voliči ve
veřejných prostorách, na pracovištích, ve vzdělávacích zařízeních, zemědělských
družstvech atp.
Nejvýznamnější zákony, tedy takové, jež se celkově dotýkají všeho
obyvatelstva, pracujících a jejich rodin, nebo na ně mohou mít zásadní vliv,
jsou před vlastním posouzením, debatou a schválením parlamentem předloženy k
diskusi v továrnách, zemědělských družstvech a školách, v obvodech, podnicích a
institucích po celé zemi. Takovému řízení věnují kubánští poslanci zpravidla
mnohem více hodin než jejich kolegové kdekoli jinde ve světě. Když například
Národní shromáždění mělo jednat o opatřeních k řešení ekonomické krize
způsobené zánikem Sovětského svazu a východoevropských socialistických států a
zostřené americkou blokádou a Torricelliho zákonem, předcházela tomuto jednání
nejprve čtyři měsíce trvající diskuse v závodech, rolnických družstvech a
školách, jíž se zúčastnily více než tři miliony pracujících.
Zákony tvoří lid
Kubánská ústava přiznává právo navrhovat zákony nejen poslancům, Státní
radě, Radě ministrů, Nejvyššímu lidovému soudu a Generální prokuratuře
republiky, ale také dělnickým, rolnickým, studentským, ženským nevládním
organizacím či obyvatelům jednotlivých obvodů, ale i občanům obecně tehdy,
pokud návrh zákona podpoří svým notářsky ověřeným podpisem 10 tisíc oprávněných
voličů. Zákonodárná iniciativa se tak stává pravomocí širokých kruhů
společnosti.
Článek 76 ústavy stanoví, že s výjimkou zákonů týkajících se reforem samotné
ústavy, které musejí být schváleny dvoutřetinovou většinou všech členů
parlamentu, musí Národní shromáždění všechny ostatní zákony a rozhodnutí
schválit většinou hlasů. Tak je zabráněno, aby byl jakýkoli zákon nějakým
trikem schválen menšinou poslanců.
Další kvalitativní prvky, odlišující kubánský parlament od jiných systémů:
1. Národní shromáždění je jediným orgánem v zemi s ústavodárnou pravomocí. V
okamžiku, kdy je nutno rozhodnout, co je ústavní a co nikoli, není parlamentu
nadřazen žádný jiný orgán či organizace. Národní shromáždění má sebeustavující
pravomoc.
2. Kubánští poslanci nepobírají za výkon své funkce žádný plat. Vzhledem k
metodám, které parlament ke své činnosti používá, je čas, který poslanci
vynakládají na výkon svých funkcí, ekvivalentní času jejich kolegů z jakéhokoli
jiného parlamentu světa. A co je ještě důležitější, tyto metody zaručují
aktivní a rozhodující účast na všech rozhodnutích přijímaných tímto
zákonodárným orgánem.
Posuďme nyní, jak je sklouben obsah a forma činnosti kubánských poslanců a
jak aktivní je jejich podíl na činnosti Národního shromáždění.
Průběh zasedání
Nejprve se budeme zabývat průběhem dvou pravidelných zasedání Národního
shromáždění. Tři až čtyři dny poslanci zasedají ve svých komisích, aby
projednali a prodiskutovali všechny otázky spadající do jejich kompetence.
Těchto jednání se často a běžně účastní ministři a nejvyšší představitelé
státních orgánů, aby informovali o své práci a seznámili se s dotazy a názory
poslanců. Součást celého procesu, na kterou poslanci vynakládají značnou část
svého času, představuje plenární zasedání, na němž ministři vlády informují o
své činnosti. V této souvislosti probíhá rozsáhlá debata, vznášejí se dotazy
všeho druhu, přednášejí kritiky a návrhy, na něž musejí ministři odpovědět
okamžitě nebo v krátké době. Poté pokračuje plenární zasedání Národního
shromáždění projednáváním bodů programu schváleného poslanci, který obsahuje v
první řadě otázky dané samotnou ústavou, jako jsou problematika státního rozpočtu,
hospodářská politika a její vývoj, návrhy zákonů, hodnocení programů, činnost
ústředních orgánů státní správy, analýza a odsouhlasení usnesení Státní rady,
jmenování členů Státní rady, volba soudců a prokurátorů. Na pořadu dne jsou
rovněž aktuální otázky, jejichž zařazení navrhly stálé komise. Každý poslanec
může rovněž navrhnout ke schválení doplňující body jednacího programu.
V době mezi jednotlivými zasedáními Národního shromáždění dále působí stálé
pracovní komise (jmenované Národním shromážděním), které plní úkoly obsažené v
ročním tematickém plánu schváleném členy komise, a úkoly uložené jim předsedou
Národního shromáždění, a rovněž parlamentní skupiny přátelství, jež udržují
styky s parlamenty ze všech částí světa... S ohledem na racionální využití času
každého poslance ukládá stálá komise poslancům k plnění především úkoly
vztahující se k provincii, v níž žijí.
Další složka parlamentní činnosti, která poslancům zabírá dost času, souvisí
s plněním jedné z důležitých povinností - scházet se nejméně dvakrát ročně se
svými voliči a seznamovat se s jejich názory, požadavky a také kritickými
připomínkami k situaci v komunitě či k fungování podniků a státních orgánů. Na
těchto shromážděních poslanec současně informuje občany o klíčových problémech
země. Tato setkání probíhají po dobu dvou až tří měsíců.
Poslanec je rovněž povinen účastnit se pravidelných shromáždění výboru
lidové správy v obvodu, za který byl zvolen. Ta se konají nejméně čtyřikrát
ročně. K povinnostem poslance patří jedenkrát za dobu trvání jeho mandátu, a
navíc vždy, když je o to požádán, skládat tomuto obvodnímu shromáždění účty ze
své činnosti.
Jako aktivní činitel společnosti a dynamický prvek politického systému
kubánský poslanec průběžně pozorně sleduje významné události ovlivňující situaci
země a v návaznosti na ně se systematicky účastní schůzí pracujících, rolníků a
studentů, navštěvuje závody, školy, zemědělská družstva, setkává se s vedoucími
pracovníky podniků a státních orgánů a mnoha dalšími zástupci místních a
celostátních institucí i občanské společnosti.
V této etapě vykonávají poslanci legislativní práci, která je výlučně v
jejich kompetenci. Systematicky se scházejí, aby ve svých komisích, případně
společně s ostatními poslanci z téže provincie zhodnotili a prodiskutovali, posoudili
a zaujali postoj k návrhům zákonů, které budou předloženy pravidelnému zasedání
Národního shromáždění.
O demokratickém charakteru kubánského parlamentu svědčí i další tři zásadní
prvky, které se u parlamentů v jiných systémech nevyskytují. Volební zákon
stanoví, že se volí jeden poslanec na každých 20 000 obyvatel, případně na
neúplnou skupinu nad 10 000 obyvatel. To dodává kubánským poslancům vysokého
stupně reprezentativnosti a daleko více je to přibližuje k obyvatelstvu.
Dodejme rovněž, že až 50 % poslanců musí být navrhováno z volebních obvodů (s
počtem obyvatel od 600 do 3000). Díky tomu je v Národním shromáždění silně
zastoupen lidový prvek, což se přímo odráží v debatách Národního shromáždění a
v obsahu jeho usnesení.
Článek 89 ústavy uvádí: Státní rada je orgánem Národního shromáždění lidové
moci, který ho zastupuje mezi jednotlivými zasedáními, vykonává jeho usnesení a
rovněž plní funkce určené jí ústavou. Mj. svolává mimořádné schůze Národního
shromáždění, vypisuje termíny voleb, vydává vládní nařízení, v případě potřeby
dává platným zákonům obecný či závazný výklad, přísluší jí legislativní
iniciativa, vydává příslušné pokyny k pořádání referend schválených Národním
shromážděním lidové moci. V kompetenci Státní rady je rovněž jmenování a odvolávání
velvyslanců. Ve většině zemí je přitom tato pravomoc svěřena výlučně jediné
osobě, prezidentovi.
Jak vyplývá z tohoto ústavního uspořádání, nezastaví se legislativní a jiné
významné činnosti v kompetenci Národního shromáždění ani v době, kdy nezasedá.
V této souvislosti je třeba mít na paměti, že Státní rada je volena Národním
shromážděním, tvoří ji 31 poslanců a funguje na kolektivním principu.
O hluboké demokratičnosti Národního shromáždění lidové moci Kubánské
republiky svědčí mj. fakt, že zákony jím schválené nemohou být vetovány vládou
ani prezidentem a nemohou toto shromáždění ani rozpustit, jako je tomu v mnoha
zemích se systémem zastupitelské demokracie.
Na Kubě existuje opravdu pouze jedna politická strana. Proto kritici bez
ustání opakují, že všechny poslance navrhuje komunistická strana, aby za pomoci
této lži mohli označit fungování Národního shromáždění za nedemokratické..
Jak již bylo řečeno, zákon nedovoluje straně navrhovat žádného kandidáta.
Kandidáty na poslance na místní úrovni navrhují svobodně občané, a to
otevřeným, veřejným a transparentním postupem, jehož se vždy účastní přes 80 %
voličů.
Je třeba podtrhnout, že každý kubánský poslanec postupuje při debatách a
během hlasování o otázkách projednávaných a schvalovaných parlamentem zcela
samostatně. Není myslitelné, aby stranické schůze předem dávaly svým členům
pokyny, co mají říkat, nebo jak mají hlasovat. Kubánský poslanec neskládá účty
ze svého působení straně, nýbrž v souladu se zákonem pouze a výhradně svým
voličům a místnímu výboru lidové moci v okrsku, za nějž byl zvolen.
Kubánští poslanci diskutují ze svého vlastního pohledu a přesvědčení o tom,
jaká opatření je třeba přijmout v zájmu dalšího rozvoje ekonomiky země, zvýšení
kvality zdravotnických a vzdělávacích služeb, optimálního využívání národních
zdrojů. Diskutují o tom, jak zajistit, aby žádný občan nezůstal bez zaopatření,
aby se den za dnem zvyšovala rovnost, sociální spravedlnost a kulturní úroveň
obyvatelstva.
Bojují za Miami5
Diskutují rovněž o tom, jak nadále čelit hospodářské válce a vytrvalé
nepřátelské činnosti vlády Spojených států a jak ji překonávat, jak zlepšit a
zvýšit obranyschopnost země a jaké další kroky podniknout pro návrat pětice
kubánských hrdinů, politických vězňů, do vlasti.
Pro kubánské občany je důležité, zda jimi zvolení poslanci budou vycházet z
jejich názorů, budou s nimi konzultovat, nebo jim umožní podílet se na
rozhodování parlamentu v otázkách týkajících se jejich života, jejich
budoucnosti a budoucnosti národa. A ze všeho nejpodstatnější pro ně vždy bude,
aby jejich zástupci v parlamentu byli schopni až do krajnosti hájit
svrchovanost a nezávislost země.
Veškerá tato činnost dává kubánským poslancům možnost dosáhnout vysokého
stupně informovanosti, držet den za dnem prst přímo na pulsu dění, jímž země
žije, být trvale ve styku s voliči a občany, znát jejich problémy, obavy,
náměty a návrhy. Díky tomu je poslanec dostatečně připraven podílet se na
debatě ke všem otázkám projednávaným ve stálých pracovních komisích a na zasedáních
Národního shromáždění a jeho hlas může být v parlamentu kvalifikovaný,
přínosný, obohacující, jím vyslovená podpora či kritika je podložena znalostí a
je odrazem četných konzultací a názorů občanů.
Kubánská zkušenost ukazuje, že je možná i jiná odlišná forma parlamentu než
ta, jež v současnosti existuje v kapitalistických zemích, a že je navíc hluboce
demokratická.
Každý, kdo se zajímá o způsob fungování klíčové složky kubánského
politického systému - Národního shromáždění lidové moci (parlamentu), se může
přesvědčit, že jsou na Kubě jak v koncepční, tak v praktické rovině naplňovány
formy stále participativnější demokracie, jež přispívá k soustavné interakci
mezi poslanci a jejich voliči, mezi parlamentem, občany a společností, což
umožňuje, aby fungování Národního shromáždění lidové moci, byť odlišné od
jiných parlamentů, bylo nejen demokratické, nýbrž i efektivní a pro národ
rozhodujícím způsobem přínosné. Rovněž se může přesvědčit o vůli kubánských
občanů i poslanců ho dále zdokonalovat.
Přeložila (man)
(mezititulky redakce)
17. ledna 2008, (zr - rj)