Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kuba - otázky a odpovědi (2.)

18. 2. 2009

Kuba - otázky a odpovědi -  2.

V roce 1959 odjelo do USA přes 50 % z 6286 lékařů. Ze 157 vysokoškolských profesorů lékařských fakult jich na ostrově zůstalo jen 16. Asi třem tisícům lékařů v té době pomáhalo pouze 826 zdravotních sester. V roce 1962, kdy na ostrově byla jedna lékařská fakulta, byla provedena reforma vysokého školství a situace se začala výrazně zlepšovat. V současné době je na 22 lékařských fakultách zapsáno 40 tisíc studentů a v kubánském zdravotnictví pracuje 67 500 lékařů. Pacienti mají k dispozici 275 nemocnic s kapacitou 81 tisíc lůžek. Současných 84 200 zdravotních sester vystudovalo na 24 kubánských středních zdravotních školách.

Na jednoho lékaře připadá na Kubě pouze 167 osob, což je nejméně na světě. Pro doplnění uvádíme, že na přelomu století pracovalo v 65 rozvojových zemích asi 15 tisíc kubánských lékařů. Od roku 1959 se věnovalo pacientům v 91 rozvojových zemích přes 51 tisíc. Přes sto tisíc bezplatných operací šedého zákalu provádějí ročně kubánští lékaři postiženým Venezuelcům a chudým z dalších latinskoamerických zemí. Oční operace byla na Kubě provedena i Bolivijci, který v roce 1967 zastřelil Ernesta Che Guevaru.

Od roku 1959 na kubánských vysokých a středních školách vystudovalo bezplatně přes 41 tisíc mladých lidí ze 123 zemí, většinou z rozvojových. Nyní je na vysokých školách Kuby zapsáno kolem 300 tisíc studentů, z nichž polovinu tvoří budoucí lékaři a učitelé. Před osmi roky byly navíc zřízeny tzv. městské univerzity, které navštěvují jednak ti, kteří neuspěli při přijímací zkoušce na některé z tradičních vysokých škol, a jednak studující při zaměstnání. Vyučující do těchto zařízení dojíždějí z provinčních univerzit. Všichni vysokoškoláci dostávají při zcela bezplatném studiu (koleje, stravování, studijní literatura) stipendium 100 pesos měsíčně.

V kubánských školách s povinnou školní docházkou na přelomu tohoto století působilo přes 250 tisíc vysokoškolsky vzdělaných pedagogů, kteří vystudovali na 15 vysokých pedagogických školách.

V souvislosti s výše uvedenými fakty asi nepřekvapí, že nejvyšší platy na Kubě mají právě lékaři a učitelé. Výsledkem je, že - na rozdíl od ostatních zemí Latinské Ameriky - se i na venkově v horách a městských částech, tam, kde byste to ani nečekali, můžete setkat s lidmi vysoce vzdělanými, sečtělými a s opravdu neformální úctou ke svým mrtvým národním hrdinům a své historii. Určitě alespoň v tom by nám mohli být příkladem.

Je velkým omylem kubánský karibský socialismus srovnávat se stavem u nás v letech 1945 až 1989, a navíc po roce 1989 jsou Kubánci prakticky odkázáni sami na sebe.

Všem, kteří takto povrchně nebo snad i cíleně posuzují dnešní Kubu, bychom doporučili přečíst si Castrovu slavnou soudní obhajobu po útoku na kasárna Moncada v Santiagu z roku 1953. Dozvíte se, jaké byly tehdy Kuba a Latinská Amerika a potom při návštěvě Kuby či jiné země Latinské Ameriky poznáte, kde a jak se změnil život jejich obyvatel.

Je třeba také zdůraznit dvě skutečnosti. První je fakt, že Kubánci si své vítězství na závěr roku 1958 vybojovali sami a vitalitu svého politického systému prokázali při rozpadu sovětského bloku a zániku SSSR. Druhým faktem je, na rozdíl od ostatních zemí Latinské Ameriky, že na Kubě nikdo nehladoví, neuvidíte bezdomovce a žebrající otrhané děti, které se potulují dnem i nocí po ulicích některých velkoměst, jež obklopují prstence zapáchajících chatrčí bez vody, elektřiny a kanalizace.

V roce 1959 byla na Kubě při pozemkové reformě rozdělena rolníkům statkářská půda a půda amerických společností. Vyvlastněna byla veškerá půda přes 13,4 hektaru. V roce 1963 byl rozsah soukromé půdy omezen na 2,23 ha. Zemědělská půda je na Kubě státní, nelze ji prodávat a pronajímat, a ve družstvech na ní hospodaří 163 tisíc rolníků. Asi 60 tisíc zemědělců hospodaří na této půdě samostatně. Objektivně je třeba uvést, že produktivita práce této menší skupiny je vyšší, čehož jsou si řídící orgány státu vědomy a o změně vedou širokou diskusi. Po roce 1958 došlo postupně v zemi ke znárodnění bank, zmrazení cen nájemného, cen za elektřinu a základní potraviny. Bytová výstavba z počátku 60. let a vyvlastnění domů a bytů, které patřily Američanům a přisluhovačům předrevolučního Batistova režimu, prakticky vyřešilo bytovou otázku. Např. ve městech bylo nově přiděleno 800 tisíc bytů a navíc bylo už za prvních 10 měsíců roku 1959 pro vesničany postaveno 10 tisíc nových domků. V současnosti má 93 % obyvatel Kuby zajištěnou dodávku pitné vody, 95 % země je elektrifikováno a 85 % obyvatel své obydlí vlastní. Sociálně nejslabší neplatí za odběr vody a mají snížené poplatky za elektřinu a nájemné.

I po rozpadu sovětského bloku, který Kubu ekonomicky podporoval, se do dnešních dnů podařilo pro 1,012 milionu starobních důchodců zachovat penzi, pro 12 000 osob zajistit sociální podporu a pro 325,3 tisíce osob zachovat jinou formu důchodové podpory. Kuba vstoupila v roce 1992 do období zvaného Época especial (Speciální období). Cílem nových opatření bylo - při udržení vysoké kvalitativní úrovně bezplatného školství a zdravotnictví - zachovat právo na práci a stávající výši důchodů a sociálních opatření a nasytit obyvatelstvo.

Na kulturní a sportovní akce se od té doby sice již platí, v přepočtu je to koruna, ale podařilo se zachovat, aby placená mateřská dovolená začínala tři měsíce před předpokládaným porodem a trvala dále ještě 18 měsíců. Všechny děti se stále rodí v porodnicích a jsou očkovány proti 13 nemocem. Má-li rodina tři děti, má stále nárok na třípokojový byt zdarma. Náklady na pohřeb jsou také hrazeny státem. Počátkem 90. let dále došlo ke státem kontrolovanému rozšíření soukromého podnikání a byl zaveden potravinový přídělový systém s cílem nasytit obyvatele. Kdo chce, ten může soukromě pracovat, vlastnit restauraci nebo ubytovací zařízení, anebo se věnovat několika desítkám různých profesí. Nesmí - kromě rodinných příslušníků - však nikoho dalšího zaměstnávat.

Zcela mylné jsou také představy o kubánském přídělovém systému, který bývá prezentován jako jediná možnost, jak si opatřit potraviny a základní prostředky.

Málokterá vláda by zvládla situaci, která vznikla na Kubě počátkem 90. let minulého století. Téměř ze dne na den přestala být Kuba masivně ekonomicky podporována zeměmi bývalého sovětského bloku, které navíc tvořily prakticky jediné zahraniční obchodní partnery. V poměrně krátké době došlo k rozpadu skoro 50 % zemědělských družstev a zániku mnoha továren. Po letech se objevila nezaměstnanost a citelně poklesla životní úroveň obyvatelstva. Při účinném americkém embargu, které v roce 1992 přitvrdil Toricelliho a v roce 1996 Helms-Burtonův zákon, došlo k rapidnímu poklesu kubánského zahraničního obchodu. Hodnota hrubého domácího produktu poklesla o 30 %. Spojené státy nejen zabránily svým občanům posílat peníze příbuzným na Kubu a navštěvovat je, ale trestají i neamerické firmy, které by s Kubou obchodovaly.

Lodě, přivážející zboží na Kubu, nesmí šest měsíců vplout do přístavů USA. Embargo se vztahuje dokonce i na dovoz léků, takže Kubánci musí sami vyrábět pro své nemocné téměř 800 léků. Blokáda se dostala až na hranice zločinu apartheidu, protože znemožňuje nebo vážně ztěžuje dovozy všech druhů zboží, včetně potravin, léků, zdravotnických přístrojů, zařízení a součástek a školních pomůcek z velké části světa. Ekonomické embargo způsobilo kubánské ekonomice ztráty kolem 90 miliard dolarů, což představuje ročně částku téměř dvě miliardy dolarů. Od roku 1992 je Valným shromážděním tato situace pravidelně projednávána a např. v minulém roce ji odsoudilo 183 členských zemí OSN jako nezákonný akt hraničící s genocidou proti národu.

FOTO - Petr CHALUPA