Společnost česko - kubánského přátelství Karviná

Dominikánská republika (I.)

Země, kde začala americká kolonizace

Jistě jste si při prohlížení katalogů cestovních kanceláří všimli, že se téměř ve všech vyskytují četné nabídky prožít dovolenou v některém z přepychových hotelů ležících na překrásných palmových bílých plážích karibské Dominikánské republiky (DR).

Tato ne nijak levná nabídka je zvláště v sychravé zimě velmi lákavá. Realizace je však odvislá od obsahu peněženky. Letadlem z Evropy přes Atlantik do ostrovní Střední Ameriky to sice trvá dost dlouho, ale zaručeně slunečné počasí, luxusní ubytování, příjemné koupání a pláže nikoho nezklamou.

Nejen vyhledávaná rekreace

Teplé vlny Atlantického oceánu a Karibského moře oblévají 1576 kilometrů pobřeží, které tvoří ze dvou třetin písečné pláže. Palčivé tropické slunce mírní vítr pasátů a stín poskytují kokosové palmy. Při jižním pobřeží, nedaleko hlavního města, stále vanoucí vítr navršil písek do nejrozsáhlejších písečných dun karibské oblasti - Dunas de Las Calderas, které dosahují výšky kolem 20 metrů.

Po příletu na dominikánské letiště a odjezdu klimatizovaným autobusem do klimatizovaného hotelu následuje polehávání na uzavřených hotelových plážích. Turista si vychutnává sluníčko, teplou průzračnou oceánskou vodu, popíjí drinky. Po návratu domů či s odstupem let při prohlížení fotografií zjišťuje, že dovolená v Puerto Plata, Punta Cana či koupání v modrozeleném zálivu u Sosúa byly náramné, ale že obdobná rekreační střediska jsou i jinde. Tito hosté za přinesená eura, libry a dolary mají sice na ostrově pohodlí, netlačí se mezi domorodci v místní dopravě a tržnicích, ale na druhé straně nenavštíví žádnou vesnickou rodinu, školu v zapadlé horské vesničce, neposedí v hospůdce s domorodci u sklenky rumu nebo čerstvě upražené kávy, nezajdou si na mši do kostela ani neuvidí skutečnou vesnickou fiestu.

Je to škoda, tropický ostrov nejsou jen pláže a hotely. Především přírodou a historií si zaslouží, aby se mu každý cizinec věnoval mnohem víc, než nabízejí cestovky. Berte tedy tento článek i jako pozvánku k návštěvě po všech stránkách zajímavé karibské ostrovní země, jež opravdu vypadá jinak, než ji zatím vidí většina turistů.

Začneme od Kolumba

República Dominicana, jak zní oficiální název karibského ostrovního státu, zabírá východní část tropického ostrova Hispaniola v souostroví Velkých Antil. Námořník ve strážním koši vysoko na stěžni Kolumbovy lodi zvolal Tierra a la vista (Země na dohled) 12. října 1492 u ostrova Guanahaní (San Salvador), v překladu Svatý Zachránce, což výstižně charakterizuje situaci, ve které se mořeplavec tehdy nacházel. Později lodě Evropanů zakotvily v zálivu u Baracoa na Kubě a posléze i na blízkém sousedním ostrovu Hispaniole.

Evropané se s tímto ostrovem, velkým asi jako ČR, seznámili 8. prosince 1492. Do lodního deníku bylo tehdy Kolumbem, Janovanem ve službách španělského dvora, zapsáno: Před očima mám ostrov Hispaniolu, nejkrásnější zemi, jakou kdy spatřily lidské oči. U pobřeží ostrova v témže roce v období Vánoc ztroskotala Santa María, jedna z lodí Kolumbovy výpravy, což zapřičinilo, že posádka zde musela zůstat v první evropské osadě (La Navidad) v Novém světě. Kolumbus po povýšení na místokrále královnou Isabelou I. podnikl do roku 1503 tři další objevné výpravy. Ty ho dovedly na Jamajku, Trinidad a východní pobřeží Střední Ameriky. Autor největšího geografického objevu v dějinách zemřel zklamán v roce 1506 ve španělském Valladolidu. Dokonce se dočkal toho, že Nový svět dostal název po Amerigu Vespuccim. Janovan si Hispaniolu velmi oblíbil, dokonce tam přesídlila jeho rodina a údajně zde chtěl být pohřben. V roce 1544 byly na ostrov převezeny jeho ostatky a uloženy v chrámu v Santo Domingu, aby byly o 251 let později převezeny do Havany. V souvislosti se zánikem španělského zámořského impéria putovaly v roce 1898 opět do Španělska a v roce 1992 zpět do Santo Dominga do památníku Faro a Colón.

Místo posledního odpočinku Kolumba?

Už v roce 1923 se na konferenci amerických států dohodlo, že v Santo Domingu by měl být postaven námořní maják, který by neměl v Americe obdoby. Dlouhá léta se nic nedělo, ale v roce 1987 se tehdejší prezident Balaguer rozhodl, že maják postaví. Naplánoval jej otevřít ve výroční den 12. října 1992, tedy v den, kdy před 500 lety Kolumbus Ameriku objevil. Inspiraci mu poskytly dokumentární filmy z 2. světové války zachycující noční bombardování německých měst a činnost světlometů. Budova majáku ve tvaru lodě je dlouhá 240 metrů, široká 50 a vysoká 46 m. Je zde umístěno 156 obrovských světlometů a laserový paprsek dosvítí do výšky 10 kilometrů, což celkem dá hodnotu 350 000 wattů. Ke stavbě bylo vybráno místo za městem na vyvýšenině u pobřeží. Vystěhovat se muselo 50 000 lidí, zbořeno bylo přes 5000 příměstských chudinských chatrčí. Prezident chystal velkolepou oslavu, na niž přizval zástupce všech amerických států, papeže, církevní hodnostáře a krále Španělska. Stalo se však to, co nepředpokládal. Pozvání přijalo jen několik nižších hodnostářů církve. Prezident se urazil a otevření majáku se nezúčastnil. Při plném výkonu majáku dochází k velkým výpadkům elektřiny ve městě, což zapřičinilo, že maják Faro je lidově překřtěný na Fucu , což je výraz pro něco jako Prokletí .

Otázkou také je, zda v mramorovém památníku uvnitř majáku jsou skutečné ostatky mořeplavce. Existují pochybnosti, jestli už na Kubu neputovaly kosti jeho bratra Diega. Doporučujeme však historické rozpory přenechat vědcům a určitě Faro navštívit. Kromě nádherného mramorového hrobu Kolumba je zde velmi zajímavé muzeum světových geografických objevů s obrovským množstvím cenných originálů a kopií historických dokumentů a map. Stejnou pozornost si zaslouží i rozsáhlá expozice všech států Ameriky. Země se prezentují fotografiemi, historickými artefakty, lidovými výrobky a věcmi, které charakterizují jejich přírodu, hospodářství, historii, kulturu a obyvatele.

Pohnutá historie

Papežská smlouva z Tordesillas rozdělila v roce 1494 tehdejší poznaný svět do dvou sfér - španělské a portugalské. Ostrov Hispaniola se stal východiskem Španělů k dalším kolonizačním výbojům v Americe. Odtud začala v roce 1511 kolonizace Kuby, z níž evropská expanze již směřovala na západní kontinentální pevninu.

Po 200 let byl původně zalesněný ostrov kolonizován dobyvateli z Pyrenejského poloostrova. Kolonizace spojená s násilnou christianizací, již lze právem označit za nejtemnější historickou stránku katolické církve, zapřičinily, že mírumilovní předkolumbovští indiáni Taínové byli nemilosrdně vyhlazeni. Španělé přinesli řevnivost královského dvora, ale především nezřízenou touhu po bohatství. Novou zemi nekultivovali, ale plenili. Je historicky doloženo, že jeden plantážník vzdával svou úctu apoštolům tím, že každý den usmrtil 12 Taínů. Marná byla v roce 1511 slova mnicha Fray Montesina: Řekněte, jakým právem a podle jaké spravedlnosti držíte tyto indiány v kruté a strašlivé porobě? Což to nejsou lidé? Což to nejsou rozumem nadané bytosti? Cožpak nejste zavázáni povinností milovat je jako sebe sama?

Stále rozsáhlejší plantáže cukrové třtiny, která se tu pěstuje od roku 1506, si vyžádaly dovoz černých otroků z Afriky. I když za strastiplné šestitýdenní plavby zemřela pětina Afričanů, už v roce 1546 zde pracovalo na 30 000 otroků, šestkrát tolik než bílých kolonizátorů. Nedílnou součástí historie ostrova jsou piráti. Karibští piráti přepadali zlatem a stříbrem naložená španělská plavidla a drancovali i města na pevnině. Bukanýry se v roce 1664 rafinovaně podařilo guvernérovi D'Oregonovi přeměnit ve farmáře. Dovezl na ostrov ženy, a ty se už za čtyři roky postaraly o jejich profesní transformaci.

V roce 1697 na základě mírové smlouvy z Rijswiku odstoupili Španělé svoji západní část ostrova Francouzům. Tato část (Saint Dominique) se stala základem dnešní chudé zemědělské Haitské republiky. Východní část (48 734 km2) zůstala Španělům s původním názvem Hispaniola. Haiťané pod vlivem revoluce ve Francii vyhlásili samostatnou republiku a černí vzbouřenci postupně ovládli celý ostrov. Oddíly černošského generála haitské revoluce Toussaina l'Ouvertura osvobodily otroky a vyhnaly francouzské kolonizátory. Ti se většinou uchýlili na blízkou Kubu. Haiťané si ve španělské části ostrova počínali velmi krutě, což vyvolalo snahy o obnovení nadvlády Španělů.

V roce 1808 španělští kreolové zas ovládli svou část ostrova a v roce 1821 vyhlásili nezávislost. O rok později však opět Haiťané obsadili východní část ostrova a až po 22 letech byla proklamována nezávislost DR. Haiti však opět zahrozilo obsazením, tak v roce 1831 bylo obnoveno španělské panství a nadvláda Španělů nad východní částí ostrova, označovanou jako Santo Domingo. V roce 1838 národní hrdina Juan Pablo Duarte (1813-76) se Sanchézem a Mellou, založili spolek La Trinidad. Vyvolali lidové povstání, to obnovilo nezávislost republiky. Ze Santo Dominga tak byla opět Dominikánská republika (República Dominicana).

Nenastalo však očekávané období politické stability a hospodářského rozvoje. Jen v letech 1844 až 1930 se vystřídalo v čele země 43 prezidentů a proběhlo 56 revolucí. Někteří prezidenti dokonce usilovali o prodání území tomu, kdo nabídne nejvíc. Zadlužené republice několikrát hrozilo, že evropské mocnosti vyšlou svou armádu, aby získaly náhradu za nesplacené dluhy. Situaci se pokoušely také vojenským obsazením řešit USA, např. v letech 1916-24. Po odchodu amerických jednotek byl zahájen pomalý demokratizační proces, ale po šesti letech byl násilně přerušen Rafaelem Leónidasem Trujillem y Molinou a jeho rodinou, kteří diktátorsky ovládali zemi 30 let. Trujillo, podporovaný až do poloviny 50. let 20. století Washingtonem, nechal po nezdařeném pokusu o vytvoření závislého kabinetu na Haiti zavraždit 20 až 30 tisíc lidí. Krutý teror Trujillovy rodiny ukončila až násilná smrt nenáviděného diktátora. V letech 1963-65 vojenské převraty vyvolaly opět zásah vojsk USA. V zemi totiž hrozilo vítězství levicových sil, a Spojené státy si v této části světa nemohly dovolit, aby tu vedle Kuby existovala obdobná DR. I když bohatí Dominikánci svým stylem života napodobují bohaté Američany, lze vztah k USA u chudší většiny označit za víc než vlažný.

Až současná generace obyvatel DR zažívá období relativního klidu a postupnou demokratizaci země. První vskutku demokratické volby proběhly v roce 1978. Podle ústavy je prezident premiérem a nejvyšším vojenským velitelem. Země je rozdělena do 29 provincií a na distrikt hlavního města. Právní řád vychází z francouzského právního základu Code Civil.

6. srpna 2008, Prof. dr. Petr CHALUPA, CSc., PhDr. Dana HÜBELOVÁ