Společnost česko - kubánského přátelství Karviná

Giron - tvrdý otřes pro imperiální nadvládu USA v Latinské Americe

Právě v těchto dubnových dnech letošního roku, na jehož počátku Kuba vstoupila do 50. roku své revoluční existence, si její přátelé ve všech zemích světa připomínají historické vítězství jejího lidu nad vojenskou invazí žoldáckého expedičního sboru, který se před 47 lety vylodil na pláži Giron s cílem v zárodku zničit dílo kubánské národně demokratické protiimperialistické revoluce.

Je namístě vzpomenout, že letos uplyne 140 let od roku 1868, kdy kubánské vlastenecké síly zahájily válku za osvobození od španělské koloniální nadvlády, a 110 let od roku 1898, kdy se Kuba, usilující o nezávislost a státní svrchovanost své země, konečně vymanila z koloniálního područí Španělska. Tehdejší osvobozenecké cíle však byly zaměřeny vládou Spojených států, jež na Kubu vyslala své ozbrojené síly, které vstoupily do závěrečné fáze kubánsko-španělské války v době, kdy španělská koloniální armáda již byla vyčerpána a prakticky poražena. Následovala čtyřletá okupace Kuby americkou armádou, kdy její správa byla v rukou amerického vojenského guvernéra.

Poté byla Kuba v roce 1902 sice formálně vyhlášena republikou, ale ve skutečnosti nebyla v následujících více než padesáti letech ničím jiným než protektorátem USA, v němž vládly, v souladu se zájmy Washingtonu, střídající se kubánské zkorumpované vlády.

S hrůznou podobou panství amerických monopolů na Kubě, s jejich nekonečnými zisky z ovládání kubánských přírodních a ekonomických zdrojů, a s fakty o otřesné bídě statisícových neprivilegovaných a nemajetných vrstev kubánského obyvatelstva ve městech a na venkově, seznámil svět Fidel Castro v roce 1953 ve své proslulé obhajovací řeči před soudním tribunálem, když byl souzen za zorganizování ozbrojeného útoku mladých kubánských revolucionářů na kasárna Moncada - vojenskou baštu tehdejší diktátorské vlády amerického chráněnce, generála Fulgencia Batisty ve východní části Kuby. Od této odvážné akce, která tehdy skončila neúspěchem, neuplynulo ani šest let a batistovská krutovláda se pod tlakem rostoucího všenárodního revolučního hnutí na konci roku 1958 zhroutila. Kubánský lid vlastními silami, zdůraznil svého času Fidel Castro, a zbraněmi ukořistěnými nepříteli svrhl tyranii dosazenou vládou Spojených států, která měla k dispozici 80 tisíc vojáků.

Do novodobé historie Kuby i Latinské Ameriky se toto vítězství kubánského lidu zapsalo nesmazatelným způsobem. V polovině 20. století se Kuba stala první latinskoamerickou zemí, která se osvobodila od neokoloniální nadvlády Spojených států. Její další vývoj se stal vzorem pro národněosvobozenecké hnutí ve všech zemích latinoamerického subkontinentu.

Tento její smrtelný hřích nemínila vláda Spojených států ponechat bez trestu. Po zběsilé mezinárodní kampani, v níž byla kubánská revoluční vláda světu účelově představována jako nástroj mezinárodního komunismu, nebezpečí pro americké národní zájmy a hrozba pro bezpečnost celého kontinentu, se na kubánském pobřeží v polovině dubna 1961 vylodily, pod masivní ochranou amerického válečného námořnictva a s jeho logistickou podporou, žoldácké jednotky složené z kubánských kontrarevolučních emigrantů na Floridě, kteří se dali do služeb Spojených států v očekávání, že s jejich pomocí budou na Kubě obnoveny předrevoluční kapitalistické poměry. Jejich úkolem bylo obsadit část kubánského území tak, aby tam mohla být z USA přepravena kubánská tzv. exilová dočasná vláda, která měla okamžitě požádat vládu Spojených států a demokratické vlády ostatních zemí o vojenskou pomoc, na což byla americká námořní pěchota připravena. Tento zákeřný plán k osvobození Kuby od údajného komunismu však hanebně zkrachoval. Kuba, která již měla dostatečně silné ozbrojené síly, dostatek zbraní a tisíce lidových milicionářů, rozdrtila tuto invazi za necelých 72 hodin intenzivních bojů již v její počáteční fázi, čímž zabránila přímé americké vojenské intervenci a válce s nedozírnými důsledky.

Debakl na Gironu byl pro vládu i veřejnost Spojených států silným otřesem. Na kubánských plážích byl pohřben mýtus o jejich vojenské neporazitelnosti. Do historie vstoupil Giron jako místo jejich první vojenské porážky na americkém kontinentu. Americkou vládu to však donutilo, aby v dalším období ve vztahu k Latinské Americe změnila rétoriku, což se projevilo vyhlášením jejího vcelku kontroverzního projektu tzv. Spojenectví pro pokrok s přísliby amerického financování určitých obecně prospěšných sociálně ekonomických reforem, což však později ve většině latinskoamerických zemí zůstalo nenaplněno.

V novodobých dějinách Kuby nezanechala žádná jiná událost, k níž došlo bezprostředně po vítězství její revoluce, tak hlubokou stopu jako bitva na Gironu. V boji proti americké žoldácké invazi se většina kubánského národa přihlásila k socialismu a vyjádřila své odhodlání bránit svou revoluci zbraněmi i s nasazením svých životů.

Navzdory protikubánské politice americké vlády, dnes již všechny státy Latinské Ameriky i karibské oblasti udržují s Kubou diplomatické styky (v 60. letech uplynulého století to bylo jen Mexiko). Na rozdíl od vlády Spojených států a jejich některých nejservilnějších spojenců v Evropě, zejména též v České republice, žádný nezpochybňuje legitimitu kubánského revolučního režimu. Většina z nich rozvíjí s Kubou konstruktivní spolupráci v nejrůznějších oblastech na vzájemně prospěšném a rovnoprávném základě.

Společnost česko-kubánského přátelství

14. dubna 2008, Zdeněk KVITA