Jdi na obsah Jdi na menu
 


Che, jeho boj a smrt

26. 4. 2010

Che a jeho boj a smrt

 

Joaquínova jednotka byla 30. srpna zmasakrována při přechodu Ria Grande v místě zvaném Vado del Yeso.

 

Zradil je jeden rolník. Když jednotka řeku překračovala se zbraněmi nad hlavou, s Joaquínem v čele a Taniou v bílé blůze a hnědých kalhotách vzadu, vojáci je bez práce pokosili. Ona byla jedna mezi prvními, kdo padl, spolu s Moisésem Gueavarou a Brauliem. Její tělo odnesl proud o kus dál, kde bylo o několik dnů později nalezeno, zkrvavené a znetvořené.

 

Bolivijský prezident Barrientos vycítil konec a upřel síly na dotěrného Guevaru. Na jeho dopadení, mrtvého či živého, vypsal odměnu 50 000 bolivijských pesos. V té době už se spoléhal na nadšenou pomoc CIA, která jeho muže zásobovala zbraněmi a hlavně měla Che sama na mušce. V září, jak se okolo posledních partyzánů pod jeho velením začala zatahovat síť, se konečně zhroutil i podpůrný systém ve městech. Vláda už měla od zajatých povstalců tolik informací, že byli prozrazeni prakticky všichni agenti. Jedna z nich, Loyola Guzmanová, ze strachu, že by mohla během výslechu své soudruhy zradit, čehož se obávala víc než vlastní smrti, se pokusila spáchat sebevraždu skokem z okna ve třetím patře budovy ministerstva vnitra. Její pád ale zabrzdila markíza. Tehdy už však byla bolivijská partyzánská mise na kusy po všech stránkách.

 

S blížící se nevyhnutelnou porážkou se zbývající partyzáni ocitli v takřka neskutečné situaci. Kolem 20. září, poté co nakrátko obsadili malou osadu Lusitano, uprchli zpátky do džungle a ukryli se v malém pomerančovníkovém háji. Tam napůl šílení přečkali noc, aby se vydali zase dál. Šestého října Che ve svém malém přenosném rádiu zaslechl, že je hledá osmnáct set mužů. Druhý den museli zajmout starou paní, kterou potkali, protože se báli, že je prozradí. Odvedli ji do jejího domu, ve kterém žila se dvěma dcerami, jednou téměř trvale upoutanou na lůžko a druhou trpaslicí. Partyzáni jim zaplatili, aby o nich nikomu neříkaly. Ten večer »sedmnáct z nás vyrazilo pod srpkem měsíce,« napsal Che. Cestou po sobě zanechávali stopy, nikdo z nich ale nebyl ve stavu, aby s tím mohl něco udělat. Ve dvě hodiny ráno se zastavili, aby si odpočinuli, »protože pokračovat už bylo zbytečné. (…) Náš úkryt je prý mezi řekami Acero a Oro.«

 

Do úkrytu už ale nedorazili. V neděli ráno 8. října, po celonočním pochodu, Che, polomrtvý, ale s malým balíčkem knih, jako by to byl ten třiadvacetiletý mladík, který přešel hranici z Peru, mužům nařídil, aby si během dne odpočinuli v rokli zvané Quebrada de Yuro. Na pozicích na vyvýšeninách kolem rokle se v tichosti rozmístila jednotka rangerů, kteří nedávno pod velením Garyho Prada absolvovali výcvik v táboře speciálních sil americké armády v nedalekém Santa Cruz. V poledne Prado nařídil obklíčení, a jak se Cheova skupinka snažila prolomit z něj ven, rangeři zahájili intenzivní palbu.

 

Che dostal při útěku kulku do nohy. Jediný jeho soudruh v dosahu, Willy, ho našel a pomohl mu odbelhat se z dosahu střel, narazili ale přímo na skupinu čtyř vojáků, kteří zrovna nabíjeli minomet. Vojáci jim nařídili, aby se vzdali. Che zareagoval střelbou ze své karabiny, dokud mu kulka z opětovné palby nezasáhla hlaveň a puška mu dál nebyla k ničemu. Nedaleko byli postupně dopadeni i ostatní partyzáni. Jinou možnost už neměli: ti dva se museli vzdát.

 

Z Vado del Yeso, kde byli zajati, Che odvezli do vesnice La Higuera za neutichajících zvuků střelby rozléhající se roklí, kde jeho druhové bojovali dál. Spoutali mu ruce a nohy a přivázali ho ke zdi ve vesnické škole. O něco později ho vyslechl zástupce velitele speciální jednotky ve Vallegrande, podplukovník Andrés Selich. Bolivijský důstojník Che obvinil z »invaze« své země. Che hlavou ukázal na těla dvou svých kubánských compaňeros, kteří byli v boji zabiti a leželi opodál. Měli prý všechno, ale sem přišli »bojovat jako psi«, řekl.

 

»Ty jsi Kubánec nebo Argentinec?« zeptal se ho Selich. »Já jsem Kubánec, Argentinec, Peruánec, Ekvádořan a tak dál … Pochop to,« opáčil Che. Z rány ještě pořád krvácel a zhluboka oddychoval, ironie ho ale neopustila. Selich si z jejich zhruba půlhodinového rozhovoru dělal poznámky a pak na noc odešel. Ráno se na Che ze zvědavosti přišla podívat vesnická učitelka. Jako by ho tím trochu vzkřísila. Che ji upozornil na gramatickou chybu na tabuli. A prý je to tam špinavé. Ona z něj ale byla příliš nervózní, než aby jakkoli zareagovala. Když si ji chtěl nechat zavolat později, už nepřišla.

 

Později dopoledne se vrátil Selich s Pradem, který ho chtěl donutit, aby »pomluvil Fidela«, Che se ale nalákat nenechal. Přiznal se jen k tomu, že jeho akce v Bolívii byl jejich společný nápad. Ve 12.30 přišel rádiem na základnu vzkaz z bolivijského vrchního velení v La Pazu: »Přikročte k likvidaci seňora Guevary!«; a kolem 13. hodiny do oné zapáchající místnůstky vklopýtal Mario Terán, voják, který dostal rozkaz, aby ho zabil.

 

Terán Che našel, jak sedí opřený o zeď. Nějakou dobu se neodvážil vystřelit. Jediné, co viděl, bylo, jak před ním Che rostl, vzpomínal později. Byl »velký, větší, obrovský«. Před tím okamžikem ale nebylo úniku. Srdce mu bilo jako na poplach. »Oči mu jasně zářily. Měl jsem strach, že na mě skočí a jediným rychlým pohybem mi utrhne paži.« Do reality ho musel vrátit sám Che. »Uklidni se, člověče, a dobře zamiř,« obořil se na něj. »Jenom zabiješ člověka, nic víc.« Terán ale jako by tomu nemohl uvěřit. A své rozkazy, jak střílet, už měl. »Nestřílej do obličeje,« řekli mu.

 

Později to odpoledne přivázali tělo Che k lyžinám helikoptéry a odletěli s ním do nedalekého města Vallegrande. Po ranním oznámení armády, že Che padl v boji - vydaném ještě před jeho popravou - se tam už shromažďovali jeho obyvatelé a několik neohrožených novinářů. Když helikoptéra přistála, »nahrnuly se k ní ženy v černém, muži v kloboucích se širokou krempou (a) děti a vojáci na stráži je jen taktak udrželi stranou, zatímco se tělo nakládalo na auto a rychle odváželo do nemocniční márnice«.

 

Když jeho vychrtlou postavu přenášeli do umývárny a v zástupu vojenského personálu, fotografů a přihlížejících ho ukládali na stůl, novináři se museli přetlačovat o místo. »Už nebylo pochyb,« vzpomínal jeden z nich, Kumm. »Byl mrtvý. (…) Jeden voják nad jeho tělem držel nádobu s bílou tekutinou a na chvíli jsem měl dojem, že mu dávají transfuzi. Z chyby mě vyvedl odporný zápach formalínu. Tělo balzamovali, aby ho mohli předvést veřejnosti a celému světu.« Původně se do něj formalín pokusili napumpovat ústy, jednodušší ale nakonec bylo místo toho použít jeden z otvorů po kulce. Pak ho umyli, ostříhali a učesali, a otevřeli mu oční víčka, aby mrtvé tělo vypadalo víc jako muž, kterým kdysi bývalo.

 

Byla to hrůzostrašná, ale krátká podívaná, pak tělo záhadně zmizelo - kam, vyšlo najevo až o třicet let později. Když ho přijel identifikovat Cheův bratr Roberto, zbyly z něj už jen ruce, oddělené jako důkaz, že Che Guevara už doopravdy není.

 

Tato novina se rozšířila rychlostí blesku. »Když se Fidel dozvěděl, že Che zemřel,« vzpomínal jeden jeho tělesný strážce z té doby, »u Celie doma na Calle 11 se sešli ti nejvyšší. Raúl, Ramiro. Nebylo snadné dívat se na ty muže, jak pláčou, s hlavami skloněnými. Přišla ke mně Celia a řekla mi: Ano, je to potvrzeno.« V Havaně ale 9. října nebylo jisté vůbec nic. A druhý den to všechno bylo ještě nejasnější. Prý se mluvilo o jizvě na jeho levé ruce, řekl Fidel. Ale nikdo si na takovou jizvu nepamatoval.

 

Ten večer dostali Fidel, Raúl, Ramiro, Vilma, Celia a další, kteří se u Fidela doma shromáždili, první fotografii z Bolívie. Ten Che, na kterého si všichni pamatovali, se vyhublé, skřítkovité postavě na snímku příliš nepodobal. Nechtěl tomu věřit hlavně Fidel. Jak se ale během následujících dnů objevovaly další a další důkazy a Fidel obvolával každého, kdo mohl poskytnout odborný názor, pravda byla stále patrnější.

 

Poté, co 15. října nechal Aleidu a děti přestěhovat do svého vlastního bytu, aby se o ně postaral, Fidel promluvil v televizi a v rozhlase. Během uplynulých dvou a půl let se často spoléhal na různé zvěsti o tom, že byl Che zabit. Tentokrát ale nikdo, kdo viděl Fidelovu řeč těla, o jeho smrti pochybovat nemohl. Cheova smrt, potvrdil Fidel, je »hořká pravda«, a popsal »bolestný« sled telegramů, které vládu přesvědčily, jako by se i ona stala obětí mučení.

 

O některé z důkazů se podělil i s národem, na obrazovce ukázal některé fotografie. Tohle byl jeho mezek - »tak, jak na nich jezdil«; tady jeho puška M-2, - »velmi přesná«; a další okomentoval slovy: »Možná že v tu chvíli právě vtipkoval s tím, kdo ho fotografoval.« Nejpřesvědčivějším důkazem ale mimo fotografií, jak uznal, byl nezaměnitelný škrabopis v jeho zabaveném deníku. A je pravda, že když předčítal z některých stránek, které bolivijská armáda zveřejnila jako důkaz jeho identity, musel se několikrát zastavit, protože některá slova nedokázal rozluštit.

 

Fidel ale nevystoupil jen proto, aby lidu vylíčil smrt svého druha ve zbrani. Chtěl vyslovit obžalobu a spustit nové stadium boje, ve kterém měl jeho přítel hrát novou roli hrdinného mučedníka. Bylo přirozené, že chce z jakékoli překážky udělat základ nového úderu, a netrvalo mu dlouho, než si uvědomil, že se obraz jeho přítele proměnil v symbol. A jako nutnou připustil také jednu nevyhnutelnou skutečnost: zatímco se Che během života rval s mnoha ostatními o ideál revoluce, který podle něho symbolizoval Fidel, po jeho smrti to bude on, Fidel, kdo bude bojovat za revoluční ideál ztělesněný Che. Bude to nejdelší a nejtěžší bitva jeho života: často o samou duši revoluce. »Inu, já se tomuto náročnému úkolu oddám,« řekl Fidel jednoduše, než po skončení projevu opustil studio.

 

S těmito slovy Fidelovi začalo možná nejtemnější období, zatímco pro Che to bylo období nejjasnější. Státní vlajky byly po dobu třiceti dnů spuštěny na půl žerdi a v noci 18. října, při svícemi osvětlené vzpomínce na náměstí Revoluce, kterou navštívily tisíce lidí, Fidel znovu velebil svého přítele. Jemný vánek pohupoval vlajkami pod obrovským pochmurným portrétem Cheova obličeje, pověšeném na náměstí. Všechny oči z davu ale byly upřené na Fidela. »Pletou se, jestli si myslí, že jeho smrt znamená konec jeho ideálů,« prohlásil - stále viditelně zasažený - na konci vzpomínkového shromáždění. Jeho poslední slova byla obměnou a také rekviem na téma tradičních revolučních sloganů, které tehdy následovaly po každém veřejném projevu a které doprovázel ztrápený, leč odhodlaný výraz. »Hasta la victoria siempre! … Patria o muerte! … Venceremos!«

 

Fidelův a Cheův sen o celokontinentální revoluci se rozplynul.