Na cestě po Havaně?
Na cestě po Havaně?
V pondělí večer Česká televize už velmi dlouho vysílá půlhodinový pořad o putování různými zeměmi světa a vlastně očima Čecha nám přibližuje život zdejších obyvatel a krásy cizích krajů.
Komentář procítěně čítají herci Donutil a Bartoška. Komentář? Když jde o pořad z bývalých nebo ještě stále socialistických zemí, jde vlastně o publicistický pořad, v němž není místo pro pochvalu čehokoli, co by připomínalo její socialistickou minulost či současnost. Vždy je místo pro alespoň píchnutí, když ne přímo zásah raketou. Tentokrát ČT odvysílala pořad Na cestě po Havaně. Viděli jsme oprýskané domy, hovořili s disidenty, s těmi, kteří by rádi odtud odjeli nejlépe s prachatými muži, ojetá americká auta, jež jsou motoricky splácána dokonce z volh a lad (rozuměj: jde o sovětské volhy a lady) podložená tvrzením, že policajti jsou tady vlastně všude a dokonce lidé raději nechodí ani do kostela. Pokud však cokoli mělo zobrazovat socialistickou současnost bylo to vyslovováno s despektem či dokonce s negativním ohodnocením. Je škoda, že se k něčemu podobného zmínění herci snižují, ale nedivím se, každá korunka do kapsy je dobrá a nesmrdí.
Přes to, že jsem byl na leccos připraven, včetně kritiky na bratry Castry, přece jen jeden moment mě zvedl ze židle. To, když nám s klidem Angličana Jiří Bartoška přečetl bez začervenání text (ale možná, že se i červenal, kamera nám ho totiž v té chvíli nenabídla), v němž se tvrdilo, že tady všude se vzpomíná na staré dobré předsocialistické časy . Skutečně je to tak? Na předsocialistické dobré časy? Vědí vůbec, co tvrdí? Tehdy, před akcí barbudos, vládl zemi diktátor Batista a jeho tajná policie. Ve vězeních a táborech zemřelo na stovky lidí. Mučení bylo pravidlem. I američtí poradci tu byli. Zemi ovládaly velké americké společnosti, které přírodní bohatství a výsledky práce obyčejných Kubánců odvážely na sever. Bez nároku na to, aby země z toho také něco měla. Při tom vůbec nešlo o kolonii, jak je známe z Afriky či třeba z Asie. Šlo vlastně o samostatnou zemi, která ale neměla samostatnost. Jí byla vnucena smlouva obdobná té panamské. V Panamě si Severoameričané usurpovali průplav, na Kubě pevnost Guantánamo, odkud mohli hlídat celý region. Na Kubě tehdy, v té staré dobré předsocialistické zemi, umírali lidé hlady, i když její příroda by je bývala dokázala uživit. Dnes hlady neumírají, přestože jim severoamerická blokáda neumožňuje se pořádně nadechnout. Je tu nejvíce lékařů z celé Ameriky. Tedy i Spojených států. Lidé tu už dávno neumírají hlady nebo z bídy - na rozdíl od Spojených států. Nejsou tu negramotní, jako je tomu stále i v USA. Ano. Nejsou tu miliardáři. To skutečně ne. Není tu vidět jachty zbohatlíků, ani soukromá letadla či party, při nichž teče whisky či kubánský rum proudem a plné švédské stoly kontrastují se životy lidí ve slums. Není tu jistě dostatek zahraničního zboží, protože embargo stále platí, a dokonce pro ty podniky, které sem něco dovezou, platí určité embargo na dodávky pro Severní Ameriku. To nebylo ještě zrušeno, i když po Bushovi lze předpokládat, že dojde ke zlepšení vztahů i se sousedem za mořem. Pokud opravdu k tomu dojde, lze předpokládat, že země se nadechne k mohutnému vývojovému skoku. Snad právě toho se jestřábi i u nás bojí. Proto stále omílaná písnička o lidských právech . Písnička, v níž se nezpívá o právu na práci, právu na vzdělání, právu na odpočinek po dobře vykonané práci. Protože pak by tvrzení o oněch starých dobrých předsocialistických časech poněkud narušilo scénář.
10. června 2009, Jaroslav KOJZAR